Velké britské pečení 

„To včerejší sušenkové kuře bylo úžasné, že?“ „To jo, ale zato ta perníková kytara se nepovedla. Divím se, že to chutnalo dobře a Paul ji Jamiemu nakonec pochválil. Jamie je vůbec sympaťák, bude mi chybět.“ „Já čekala, že vypadne už v prvním díle. Kdo myslíš, že odejde příště?“

Podobné diskuse se na podzim vedly každou středu ráno v mnoha britských kancelářích, kuchyňkách, sborovnách, zasedacích místnostech, recepcích, čekárnách i autodílnách. Běžel totiž jubilejní ročník cukrářské soutěže The Great British Bake Off. O nárůstu její popularity svědčí i to, že k prvnímu dílu, vysílanému koncem srpna na stanici Channel 4, se k televizi usadilo přes devět milionů diváků, zhruba každý devátý občan království.

Amatérská cukrářská soutěž, která zatím nemá v Česku obdoby, běží na britských obrazovkách už desátým rokem. Ve „velkém bílém stanu“ se na začátku prvního dílu sejde třináct odvážných soutěžících ze všech končin ostrovů a každý týden jeden vypadne. Cukrářské umění soutěžících je přísně hodnoceno profesionálními cukráři a šéfkuchaři Paulem Hollywoodem a Prue Leith. Ve finále se pak utkají poslední tři a ten nejlepší si za odměnu odnese podnos na dort a kytku.

Přestože soutěž běží zmíněných deset let, já ji poprvé zaznamenala až v roce 2015, kdy snad všechny noviny v zemi otiskly na prvních stranách palcový titulek o překvapivém vítězství muslimky Nadiye Hussain a vlně emocí, kterou to strhlo – kosmopolitně smýšlející občané se radovali, zatímco ti radikálnější či úzkoprsí nadávali na „zatracené imigranty, kteří k nám lezou a pečou naše dorty“.

Sama na televizi prakticky nekoukám a navíc mám lehký odpor k reality show, k britské Bake Off jsem však letos byla přilepena jak marcipán cukrovou polevou. Jeden by čekal, že soutěž budou nejvíce sledovat starší ženy; podle statistik televize Channel 4 se však hned první týden dívalo dva a půl milionu diváků ve věku 16–34 let, a to ačkoli byly ještě prázdniny, mladí cestovali, a navíc bylo v Británii docela teplé léto, lákající k posezení venku. Soutěž má ale příznivce i v řadách těch úplně nejmenších. Loni jsme měli v předškolní třídě holčičku, která neustále z modelíny vyráběla dorty, zákusky, sušenky, housky i chleby, do pečení zapojila i ostatní děti a zcela vážně jejich díla komentovala autentickými výroky hodnotícího a slavného kuchaře Paula Hollywooda z televizní soutěže: „Tohle se ti opravdu povedlo, je to lehké, vláčné a chutě jsou dobře vyvážené.“

Stejně je fascinující, jak populární je „Velké britské pečení“ v zemi, která je vyhlášená stravováním založeným na zamražených hotovkách, polotovarech a jídlech z fastfoodu přes ulici. Většina velkých obchodů hned po druhé sérii Bake Off uvedla, že se jejich prodej cukrářských ingrediencí a pečicích potřeb zvýšil až o 50 procent, a Marks & Spencer se pochlubil, že jeho prodej stojanů na dorty vzrostl o 243 procent!

I proto v naší londýnské škole pravidelně pořádáme podobné cukrářské soutěže, často s charitativním nádechem. Nemáme sice „velký bílý stan“ a rodiny připravují dorty doma, ale o to je to možná lepší – děti stráví čas s rodiči a leccos se přiučí. Zrovna nedávno jsme měli jednu takovou soutěž. Rodiče s dětmi napekli a hned ráno se sešli ve sborovně na kávu, kde s napětím sledovali, jak porota z vedení školy hodnotí jejich výkony. Tajně jsem doufala, že letos konečně budu mít tu čest usednout v porotě i já, a ne že jako obvykle skončím u organizace, uklízení stolů a odpoledního prodávání zbývajících dortů po skončení výuky – což mimochodem při návalu dvou set dětí a rodičů není práce pro slabochy –, ale takového štěstí jsem se (opět) nedočkala. Tak třeba příště!

Alena Damijo,

autorka žije v Londýně