Ticho

Ticho léčí. Naši předci to věděli odpradávna a dnes už moderní věda tuhle starou pravdu dokládá i exaktními důkazy. Když všechno kolem utichne a svět na chvíli přestane lomozit, hrát a mluvit, v lidských mozcích se spouštějí tajemné procesy, jejichž smysl se stále ještě teprve učíme chápat. Procesy, které se dost možná nemohou odehrát jinde než v tichu.

Onen lék je ovšem také stále vzácnější. Se sílícím hlukem se lidstvo potýká minimálně jedno století, kdy v západních zemích vznikly první spolky bojující za ztišení velkoměst, a Světová zdravotnická organizace hluk před pár lety prohlásila za moderní „morovou ránu“, která ohrožuje zdraví milionů Evropanů.

Najít před touhle epidemií bezpečný úkryt je přitom stále obtížnější. Akustičtí ekologové objíždějí planetu s citlivými mikrofony a hlásí, že míst, do nichž ještě stále nedoléhají zvuky civilizace, rychle ubývá. „Ticho je na hranici vyhynutí,“ posteskl si nestor tohoto oboru Američan Gordon Hempton, který během několika dekád nahrál a uspořádal obrovskou databázi zvuků ticha ze všech koutů planety.

Hledá je na svazích hor, v hlubokých lesích nebo v dutinách starých stromů a spolu s ním se dnes na podobnou cestu vydávají zástupy dalších pozemšťanů, kteří zjistili, že bez ticha nemohou žít. A tenhle „tichý aktivismus“, jak Hempton nenápadné hnutí pojmenoval, spojuje jedno poznání, k němuž každý hledač nakonec dojde. Totiž že ticho je víc než jen lék. Je to velké tajemství, v němž lze poznat sám sebe a možná i něco víc. „Ticho není absencí něčeho,“ vysvětlil tajuplně před pár lety v rozhlasovém pořadu Gordon Hempton, když dozněla jeho nahrávka ticha z ústí sopečného vulkánu. „Ticho je přítomností všeho.“

Zní to jako dostatečně lákavý důvod také se vydat na malou výpravu za tímhle pokladem.

Vypnout televizi

Před pár lety něco podobného udělal i americký spisovatel George Prochnik. Obyvatel hektického New Yorku patří k lidem, kteří (zpravidla ve středním věku) zjistí, že je všudypřítomný hluk frustruje, a zároveň z něj obtížně hledají únik. V každém obchodě vyhrává hlasitá hudba, ulice vibrují decibely dopravní zácpy, a když člověk uteče z města pryč, dostihnou jej zvuky aut, turistů a letadel i v azylu na venkově.

Prochnik se rozhodl o svém hledání ticha napsat knihu a přípravy pojal opravdu důkladně. Mluvil s meditujícími mnichy, experty na akustiku i astronauty, kteří okusili nekonečné ticho vesmíru. Svou knihu In Pursuit of Silence (Hledání ticha) ovšem začíná méně romanticky, zato po boku chlapíka, jehož praktická zkušenost vypovídá o tomhle tématu možná to nejpodstatnější.

John Spencer, mohutný strážník metropolitní policie ve Washingtonu, jej vezme do auta na noční směnu a během pojížděk svěřuje spisovateli své letité know-how. Většina případů, k nimž ho povolá dispečer vysílačkou, jsou domácí spory. Do ruda rozžhavení manželé nebo sousedé na sebe řvou jako šílení a hrozí, že si za chvíli zakroutí krkem, pokud už se o to nepokusili.

Když Spencer dorazí na místo činu, všechny strany se na něj sesypou a začnou ze sebe chrlit, co zlého jim ten druhý udělal. Léta zásahů na bojištích washingtonských domácností ovšem strážníka naučila jednoduché strategii. Odmítne poslouchat důvody, proč se ti lidé tolik hádají, a namísto toho jim rázně přikáže: Okamžitě vypněte rádio, playstation a televizi, které bytem hulákají na celé kolo. Sedněte si na gauč a buďte zticha. „Po chvíli se jich zeptám: Tak co, pořád ještě mi máte co říct?“ vyprávěl strážník Spencer svému spolupasažérovi. „Byl byste překvapený, jak často tohle stačí a je po konfliktu.“

Policejní zkušenosti výstižně ilustrují poznání, které moderní věda postupně objevuje. Vysoká míra hluku, jaká je dnes v řadě domácností základní kulisou života, škodí lidskému zdraví nejen tím, že dlouhodobě poškozuje sluch. Zvyšuje také stres, agresivitu a emoční labilitu, snižuje schopnost sebeovládání, oslabuje paměť, pozornost a schopnost racionálně řešit situace.

Do takového stavu, jak strážník Spencer zjistil během své praxe, se člověk často sesouvá, aniž by si bezprostředně uvědomoval důvod. A sesouvá se nevyhnutelně. Laboratorní experimenty ukázaly, že například hladiny stresových hormonů a krevní tlak člověka obklopeného hlukem se mění i ve spánku. Je pravděpodobné, že právě vysoká hlučnost spoluvytváří řadu civilizačních potíží. Za klasickou studii, která vědcům definitivně otevřela oči, se v tomto směru počítá velký výzkum z počátku 21. století, kdy se v německém Mnichově přesouvalo mezinárodní letiště. Tým výzkumníků rok před a po přesunu sledoval školáky žijící poblíž starého a nového letiště. Vliv hluku letadel pak odborníky překvapil. Nejen hladiny stresových hormonů nebo krevní tlak, ale i schopnost číst a rozumět mluvenému slovu, paměť či pozornost, to všechno se výrazně zlepšilo dětem, z jejichž života letadla zmizela. A naopak zhoršilo těm, poblíž jejichž domovů začala přistávat.