Pomalu se stmívalo…

Pomalu se stmívalo, ale bylo to úplně jedno. Had, slepený z bolesti žen, se vlnil po polní cestě a balancoval na hraně pekla. Už si ani nepamatovala, jestli je mrtvá, nebo živá, už přestala počítat kroky, dny a noci, chalupy ve vesnicích, ptáky na nebi i mrtvé. Odpadávaly od davu, jako když had svléká kůži a zbavuje se nepotřebného. Před pár měsíci možná měly ženy, pochodující v hadrech, některé bosé a všechny o hladu, každá svůj vlastní osud. Když je v bráně tábora nahnali do dlouhého houfu pažbami pušek a nařezanými hadicemi, osudy zůstaly ležet mezi ploty z ostnatého drátu a had vyrazil k obzoru.

Stráže je hnaly po polních cestách a úzkými silničkami krajinou, která se pomalu probouzela k jaru a která byla lhostejná. Během prvního dne pochodu se snažila poznat, jakým směrem jdou. Vypadalo to na severovýchod, ale pak se asi had něčeho lekl a prudce zatočil. V první vesnici, kterou procházely, po nich dva spratci házeli kamení a starosta nechal strážím uvařit čaj. Okna hostince byla zamlžená teplem z kuchyně, maso vonělo až na náves a vůně se zabodávala do břicha. Dívaly se po sobě, jako by chtěly po strážích, které zůstaly venku, skočit a pak vzít hostinec útokem. Dívaly se po sobě, ale první krok neudělala žádná. Jenže to už bylo dávno.

Mezitím prošly snad stovkou vesnic a samot, na polních cestách se jim zabodávaly do chodidel kameny a do rukou větvičky šípkových keřů, drápajících z oblohy první střepy jara.

[image id=„200201799“ caption=„Žárovka. (2006)“ align=…