0:00
0:00
Literární příloha15. 12. 201911 minut

Odpovědi

Michaela Klevisová
Letná II. (2006)

Cítíme se stejně, my všichni, kdo trávíme Štědrý večer sami?

Mám to štěstí i smůlu, že žiju na kopci a v zářezu údolí vidím cípek města, sídliště vyhřezlé do pastvin a sadů. Výhled jako z letadla, říkají návštěvy. Teď přejíždím pohledem žluté obdélníčky a představuju si všechny ty osamělé duše, které stejně jako já – možná – právě vyhlížejí do tmy. Odkud se bere ten pocit, že se můj život až tak úplně nepovedl, že jsem o něco podstatného ošizen a zasluhuju lítost, když tu se mnou dnes nikdo není? Proč zrovna na Štědrý večer vnímám samotu jako handicap, když jindy ne?

↓ INZERCE

A opravdu ji tak dnes vnímám? Udělám si grog, vrátím se k oknu a snažím se oprostit od všeho, co by „se mělo“. Jindy mi to nedělá problém. Ale teď… teď by přece měla rodina sedět u stolu a pod rozsvíceným stromečkem by měla být kupa dárků. Místo toho mám na stole mísu cukroví od sousedky a placatku rumu a pod smrkem spí kočka, alespoň ta světýlka to celé zachraňují.

Je to takhle už třetí rok. Můj syn žije se mnou, sám si to tak vybral, ale na svátky odjíždí k mámě do Rakouska a vrací se až v lednu. A Štědrý den je jediný z celého roku, přísahám, kdy se cítím jako viník, i když to byla Sylva, kdo se rozhodl odejít. Co jsem dělal špatně, že tu teď nejsme všichni spolu? Nikdy mi to nevysvětlila. Prostě jednoho dne vstala od snídaně, vzala ze stolu svůj hrnek s pomněnkama a oznámila mi, že se stěhuje – daleko a beze mě. Možná jsem s ní málo mluvil. Málo jsem se snažil. Jel jsem si to svoje. Řekla mi, že…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc