Mlčení majitele stolu

Jak asi může vypadat pracovní stůl Boha? Možná jako stůl redaktora zahraniční rubriky: složky s některými světovými humanitárními a politickými krizemi zůstávají navrchu a majitel stolu se jim věnuje celkem často. Jiné, nepovšimnuty po celé měsíce a roky, mizejí i s tisícovkami obětí válek a katastrof ve spodních patrech stohu dokumentů. Další se kupí na zemi kolem stolu, kde zvolna zapadávají prachem. Není dost času a prostoru řešit vše. Ano, v redakci Respektu by se příklady takového malého „božího stolu“ najít daly.

Lidé prý kdysi dostali do vínku svobodnou vůli, aby sami mohli volit mezi dobrem a zlem. Nelituje ale Bůh své dávné velkorysosti? Třeba když matka z národa Rohingů líčí zahraničnímu zpravodaji, jak vojáci povraždili všechny její příbuzné a její miminko hodili do ohně? Přitom to byli vojáci země, jejíž premiérkou je držitelka Nobelovy ceny míru. Nebo když z hromady listin vypadne složka Haiti, jedné z nejchudších a nezkorumpovanějších zemí planety, která se v centru pozornosti světa ocitne vždy po nějaké děsivé přírodní katastrofě, aby vzápětí tiše upadla do zapomnění a vše zůstalo při starém?

Možná, uvažuje majitel stolu, je právě tohle ten největší problém, ne svobodná vůle. Každý člověk má zázračnou schopnost vytěsnit bolestné informace a vidět sama sebe v nejlepším světle. Masakry, katastrofy, ničivé klimatické změny – ráno si o tom poslechneme v rádiu, odpoledne si koupíme letenku na exotickou dovolenou a večer jdeme v klidu do divadla. Bangladéš,…