0:00
0:00
Literární příloha15. 12. 20196 minut

Malý Hašek

Anastázie Harris
Lipanská. (2004)

„Ten je váš?“ ukazuje sympatický chlapík s hokejisticky pokrčenými koleny na led. Přesněji na branku, ve které sebou mele desetiletý kluk. Kývnu. „Musíte mu domluvit,“ radí. „On se tak zbrkle vrhá větším hráčům pod nohy! Jestli toho nenechá, blbě se zraní.“

„Já jsem vděčná, že si nesundal helmu,“ zavrčím a úporně se dívám před sebe. Skrz neduživého kluka, skrz led. Trenér cizího týmu si zaťuká na čelo a odejde.

↓ INZERCE

Měla bych mu poděkovat, že si dělá starost, ale na to nemám.

Doma leží v posteli otec brankáře. Má díru v žaludku, vývod a pumpu, kterou mu každý den chodí kontrolovat nemocniční sestra. Pacient má vztek. Na osud, na celý svět a samozřejmě na mě. Protože mně hrozí, že já tu za šest měsíců pořád ještě budu.

Na tenhle zaplivaný zimák se synem oba utíkáme. Rána pukem? Ostrá brusle zarytá pod žebrem? Fyzická bolest působí jako samet ve srovnání s hrubou, řezavou bolestí, co sžírá duši. Cestou ze zimáku v autě mlčíme a v duchu proklínáme reklamy. Na jedné stanici je jedna na levné pohřby, na druhé, když rychle přeladím, na nadaci pro pacienty postižené rakovinou.

Nejsem blbá, samozřejmě vidím, jak je hokej nebezpečný pro mrňavého kluka, který neumí ani pořádně bruslit. Ale on o ničem jiném nechce slyšet. Trenér, který ho nechává chytat, je hrubián. Je tak sprostý a vzteklý, že minimálně tři měsíce v roce má od hokejové asociace zákaz chodit na led. Jenom on mohl nechat Vendu v bráně. Líbí se mu, jak z ní vystřeluje směrem na led, líbí se mu, že se kluk…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc