Jitřní hvězda Helena

To jméno Helena nesnášela, svoje jméno. Jitřní hvězda. Její máma, když to ještě vypadalo, že s nimi v lese pod oborou bude žít napořád, se kvůli němu dokonce soudila. Pokud se někdo může jmenovat Nicolas, což snad taky není v kalendáři, tak se moje dcera může jmenovat Jitřní hvězda. Rodila jsem ji doma, za úsvitu, přirozeně, to jméno ji bude provázet, bude jako trvalá zář, osobní ochrana. Máma se skrz to hádala na úřadech, hádala se u soudu – a vyhádala to. Až Helena dostane občanku, bude tam opravdu napsáno Jitřní hvězda. Ty tři roky to pak nějak vydrží a až bude plnoletá, změní si jméno na Helenu.

Učitelka ji teď třídě jako Helenu opravdu představila. Kluk s uhrama ve druhé lavici, neměl by jíst tolik masa, pleť by se mu pročistila, cítil potřebu to hned okomentovat: Helena? To je nějakej uměleckej pseudonym, ne? Vždyť je to Jitřní hvězda, ta shora z lesa.

Třída vybuchla škodolibým smíchem. Helena se tím nenechala rozhodit, jen zapátrala, jestli je tu někdo, kdo se nesměje. Možná tři čtyři. To není špatnej začátek.

Kantorka třídu gestem uklidnila. Své nové spolužačce každopádně budete říkat Helena, přeje si to tak. Ano, mnozí ji znáte, žije s tatínkem ve starém domě nahoře pod oborou.

Její táta je pošuk.

Arnošte! zakřičela učitelka na rušitele, takhle se ve škole mluvit nebude.

Nemaj elektriku, mejou se v potoce, pokud vůbec, a domů lezou po žebříku, pokračoval euforizovaný školák.

Měl pravdu. Helena by souhlasila dokonce i s tím, že její táta je pošuk…