Jaký jsi byl, 2019?

Do bilancování roku 2019, případně celého druhého desetiletí, přišla zpráva, která má navzdory své nenápadnosti potenciál pocuchat české společnosti její sebevědomí. Britská firma Education First (Vzdělání na prvním místě) uveřejnila výroční zprávu, v níž sestavila pořadí zemí podle znalosti angličtiny. Nejde o dojmy, ale data získaná v testech a ta ukazují, že Češi mají co dohánět. Znatelně totiž zaostávají za prostorem, k němuž by chtěli patřit, tedy Rakouskem, Německem nebo Polskem, o Beneluxu nebo Skandinávii nemluvě. Místo toho jsou zdejší znalosti angličtiny podle šetření na úrovni zemí Balkánu nebo Pobaltí.

Jazykové dovednosti jsou jistě klíčovým kritériem, podle něhož lze posuzovat vyspělost země, úspěšnost jejího vzdělávacího systému, motivaci domluvit se v mezinárodním prostředí a uspět v něm. Proč tedy Češi v tomto ohledu i dlouhých třicet let po otevření hranic zaostávají za podobnými zeměmi, notabene když vědí, že svojí složitou mateřštinou se nikde kromě Slovenska nedomluví?

Lze si jistě postěžovat na špatně honorované a často možná slabé angličtináře, příliš plné třídy, sporé kontakty s rodilými mluvčími. Učení se jazykům ale není jako hodiny matematiky. Nikdo nic nemusí složitě vysvětlovat a překonávat bariéru neporozumění. Studium bývá výrazně závislé na individuálním nasazení a píli. Také ale na zájmu o svět kolem nás, který se díky znalosti jazyka otvírá, nebo…