Hledali řidiče, tak jsem to vzal

V knižním rozhovoru Kdo ví, kde budu zítra s Jindřichem Šídlem říkáte, že když jste ve svých osmadvaceti odcházel na začátku devadesátých let do Ameriky, myslel jste si, že odlétáte na zbytek života. To jste se tady nechtěl zapojit do revolučního kvasu?

Na konci osmdesátých let jsem nastoupil jako dramaturg do ostravského studia Československé televize. Po podpisu Několika vět jsem odtamtud musel odejít, po revoluci jsem doufal, že se vrátím zpátky. To se stalo, najednou v televizi byla naprostá svoboda, ale zůstali tu i lidé, kvůli kterým jsem za komunistů musel skončit. Nejdřív byli zticha, měli strach, co se s nimi bude dál dít. Když se nic nedělo, začali vylézat z děr a já si uvědomil, že s nimi nechci dělat. A v televizi  jsou mimochodem stále.

Neměl jste chuť ty staré struktury vymést? Doba tomu přece přála?

V Praze by to možná bylo jednodušší, v Ostravě šlo vše pomaleji. Bylo jich hodně, měli svoji síť, rozdávali si zase ty nejlepší kšefty a já chtěl zažít něco jiného než bojovat s tou jejich chobotnicí. Chtěl jsem poznat velký svět, byl to můj dlouholetý sen.

Co vás přesně táhlo do Ameriky?

Jel jsem tam jako do země neomezených možností. Samozřejmě jsem byl naprosto naivní, odjížděl jsem do Ameriky, kterou jsem znal z četby klasiků. Byl to pro mě symbol volnosti, symbol dělat si, co člověk chce. To samozřejmě platilo i v USA za doby mého příjezdu, ale zároveň tu byla drsná realita nějak se uživit.

Měl jste představu, co tam budete dělat?

Ne. Doufal jsem ale, že se dostanu zpátky, jak se říká, do byznysu. Že bych se mohl zase nějakým způsobem dostat někam do televize, možná i do Hollywoodu.

Jenže místo toho jste skončil v pouštním zapadákově, všemu dění vzdáleném Salt Lake City v Utahu. Jak to?

Od svých čtrnácti jsem velice intenzivně lezl, čtyři roky před revolucí jsem v tehdejším Sovětském svazu na Kavkaze potkal americké lezce a oni byli právě ze Salt Lake City. Když jsem se svou přítelkyní Lucií do Států odjížděl, nikoho jsme neznali, oni byli takový náš záchytný bod. Byli to manželé, ona byla lékařka, on pracoval jako zdravotní bratr. Díra to byla a je, ale je tam neuvěřitelné lezení, možná ještě lepší lyžování, je tam prostě nádherně. Je tam kousek do jižního Utahu, kde jsou fantastické pískovcové formace. A pár hodin jízdy do Colorada, kde jsou další obrovské útvary. Co se týče sportu, bylo to skvělé.

Jak jste se v kraji hor protloukal?

Práce jsem hodně střídal, dělal jsem údržbářské věci, můj první kšeft v Salt Lake City bylo umývání oken. Pak jsem uklízel baráky u bohatších lidí. Naštěstí pro mě byli lakomí, takže raději zaplatili míň peněz nějakému přivandrovalci z východní Evropy, jako jsem byl já, než aby si dráže najímali místní. Nejdéle jsem pak byl v nějaké restauraci, to už bylo později v Denveru.

Koukal jste v té době na CNN? Měl jste vůbec televizi?

Neměl jsem ji. Nejdřív jsem na ni neměl peníze, a navíc jsem nerozuměl moc anglicky. Po roce intenzivního učení angličtiny se to trochu zlomilo, chytal jsem se u takových těch stupidních televizních show. Až když jsem začal trochu víc vydělávat, mohl jsem si zaplatit kabel a pořídit si kabelovou televizi a pustit si i CNN.

Jak jste se z práce v restauraci vyšvihl až do CNN?

Studoval jsem později novinařinu v Denveru v Coloradu. Na konci dubna 1999 tam došlo k masakru na jedné střední škole. Na místo hned přijely celostátní televizní štáby a hledaly spolupracovníky, kteří to tam znají a budou jim pomáhat. CNN kontaktovala rovnou moji univerzitu, požádali o pomoc. Já se tehdy zrovna vracel z dlouhé cesty, byl jsem děsně unavený, řídil jsem z Detroitu třiadvacet hodin v kuse. No a na záznamníku jsem doma našel vzkaz od mé profesorky, nahrála tam, co se přihodilo, že je tu CNN, a jestli nemám zájem. Napřed jsem si říkal, že na to kašlu, že půjdu raději do postele. Ale pak mi to nedalo, dal jsem si sprchu, kafe a vyrazil tam. Hledali řidiče, tak jsem to vzal.