1989

„Janičko, půjdeš se mnou? Za chvilku už bude osm, půjdu domů,“ říká babička.

Nahřívám se u vafek v obýváku.

„Mami, můžu jít s babičkou?“

„Jestli chceš, tak jdi. Mirek je stejně nemocný, aspoň nebudete vyvádět.“

Šourám se kolem zrcadla, zastavím se. Mamka mi dneska udělala drdol. Říkala, že jsem hezká jako panenka. Že prý jsem už velká. Nejsem. Irence, mojí kamarádce, už rostou prsa. Podívám se do zrcadla a vypláznu na sebe jazyk.

„Tak jak dlouho na tebe bude babička ještě čekat? Mně je to jedno, zůstaň si doma,“ volá máma.

„Ne ne, já už běžím, mami!“

Máma přede mnou poskakuje: „Kabát, ještě čepici, šálu, jo, a nasaď si rukavice, nebo mi zmrzneš. Sněží tam.“

Mamka mě nabalila, že vypadám jak medvěd.

„Babi, počkej. Řeknu Mirkovi, že jdu. Chudáček.“

Bráška leží, má zavázaný krk. „Běž, to je dobrý,“ otočí se na mě.

„Tak fajn, zítra přijdu a budu ti povídat, jo?

„Jo,“ mrkne na mě.

„Zítra ji přivedete?“ ptá se máma babičky.

„Neboj, přijdeme zítra kolem poledního. Tak jdeme, už je kupa hodin.“ Babička už drží kliku a otvírá dveře.

Dám pusu mámě a vyběhnu ven.

Máma měla pravdu. Venku je hrozná zima. Nemůžu se dočkat, až budeme konečně u babičky doma.

„Babi, pohni, budeme utíkat.“

„Ty jsi jak čertík na pérku, já ti tak budu běhat. Pojď, chyť se mě za ruku, tady je sněhu, ještě sebou někde sekneme.“

„Babi, teď přejdeme tuhle silnici, pak ještě jednu a jsme doma, že jo?“

„Za chvilku nám bude teplo, neboj,“ mrkne na…