V téhle zemi se málo pláče

Jsou dny, které se člověku doslova vryjí do paměti. Pro mě takovým byl den, kdy jsme potkali Lenku Dusilovou. Ráno začíná klasicky dostihovým závodem s ranní pražskou špičkou a snahou doručit děti do různých institucí, ve stanoveném čase a s požadovaným množstvím vánočních propriet. Holt advent klepe na dveře.

Nejmladší syn svou vlastní instituci ještě nemá, takže i přes jeho protesty zajíždím nakoupit, do toho píše máma, ať jí také koupím pár věcí. Tchyně volá, že už pro mě má recept na to cukroví, co jsem chtěla. Všichni to známe. Blíží se Vánoce, období klidu a pohody.

Letos je ale všechno jinak, umírá mi táta a za dvě hodiny máme rodinnou poradu s mámou a bráchou. Moc si přeju, aby táta umřel doma, nebo aspoň v hospici, kde bychom mohli být s ním. Táta je v pořadníku, dnes by mi měli volat taky z Cesty domů. Jsem v autě, když mi pípne esemeska: „Máma asi ještě něco zapomněla,“ říkám si. Zprávu čtu za jízdy: „Táta před čtvrthodinou odešel.“

Je devět hodin ráno. V hlavě se mi spustí nekonečný kolotoč, panika, nemůžu dýchat, chce se mi strašně křičet. Vlna emocí mě paralyzuje. Zastavuji na autobusové zastávce. Vybíhám z auta, kopu do plotu a křičím, jak nejvíc to jde, asi to zní jako raněné zvíře. Syn sedí v autě a nechápe. Nějaký člověk se mě ptá, co mi je. Něco blekotám a on odchází. Trvá to snad věčnost. Manžel přijíždí taxíkem a jedeme společně za mámou. Brácha a švagrová už tam jsou. Na stole hoří svíčka, pláčeme, pijeme a pokoušíme se smát. Co se vlastně v takový okamžik má dělat? Čas se nehýbe. Jdeme se naobědvat, i přesto, že nikdo nemá hlad, ale nevíme, co dělat jiného.

Objednáváme jedno menu na pět dospělých, paní na nás nechápavě kouká. Naproti nám obědvá Lenka Dusilová. Brácha má na dnešek lístky na její koncert v Jablonci. Přemýšlím, jestli je to na nás poznat. Ten dotek smrti. Později jdeme s bráchou do nemocnice vyzvednout dokumenty a tátovy věci. Čím jsme blíž, tím víc na mě doléhá svou tíhou dopad dnešní zprávy. Mám pocit, že tomu stále ještě plně nerozumím.

Staniční sestra s námi mluví tónem, který moc neodpovídá našemu rozpoložení. „Ne, vidět ho rozhodně nemůžete.“ Je zaskočena bráchovou otázkou, jak táta umřel. Nechápe. Pak si vzpomene, že táta byl neklidný, vytrhával si hadičky a jeho poslední slova byla něco ve smyslu: „Já to vzdávám.“ Vybaví se mi všechny ty kruté poznámky na jeho adresu od sanitáře, který mu sprostě nadával, že nic nesnědl, ve chvíli, kdy se sám už najíst nemohl. Vzpomínám si na poznámky sester, že si neřekl včas, a řeči saniťáků, že zase musí někoho zvedat. Nakonec tím nejhorším možná není bolest spojená s nemocí, ale to, že s vámi jednají jako se zátěží a s despektem. Pro rodinu je zase nejhorší, že s vámi pro změnu nemluví nikdo.

Mám pocit, že tu větu táta myslel hlavně směrem k nám ostatním. Jednou ve stejné situaci budeme všichni, jaké to asi bude? Jaký bude ten jeden, poslední den? Budeme v nemocnici obklopeni lidmi, kteří slouží už týden v kuse dvanáct hodin denně a jsou vyhořelí a vyčerpaní?

Myslím, že i smrt může být dobrá, ale tohle to určitě není. Jako by smrt nebyla součástí života, jako by si tento moment nezasloužil naši pozornost. V téhle zemi se vůbec děsně málo pláče. Snažím se to večer dohnat aspoň za sebe, v tátově posteli, obklopena fotkami, které vybírám na jeho pohřeb. Je to zvláštní, až do tohoto dne jsem si nikdy neuvědomila, jak málo chtějí lidé mluvit o smrti. Je to téma, kterému se tak nějak všichni raději vyhýbáme, což dokazuje i fakt, že je očividně snazší se „vypsat“ do novin než tohle téma nadhodit osobně.

Dcera svého otce