Podzim revolucionáře

U příležitosti britských voleb odmykáme profil Jeremyho Corbyna z aktuálního vydání Respektu.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Jeremy Corbyn nevypadá jako revoluční vůdce. Nevládne elektrizujícím charismatem a jeho hlas nezní jako bouře. V posledních čtyřech letech sice dokázal spolu s přáteli vyrvat Labouristickou stranu z rukou blairistických stoupenců tržní ekonomiky, jeho sedmdesát let je na něm ale znát. Ze všeho nejvíce vypadá jako vysloužilý učitel, jenž se po odchodu do důchodu vrhl na zahradničení a nepřetržitě za domem něco zvláštního kutí. Okopávání záhonů na zahrádce uprostřed velkoměsta je mimochodem skutečně největším koníčkem lídra jedné ze dvou hlavních britských stran. A když se věci seběhnou trochu nečekaně, může se stát, že bude již příští týden zakládat novou organickou zahrádku v sídle britských premiérů na Downing Street.

Ano, Corbynovo vítězství ve čtvrtečních britských volbách by bylo vzhledem k průzkumům veřejného mínění velkým překvapením. Ta se ale vousatému radikálovi z levého křídla levicové strany v posledních letech daří celkem běžně. Když se v roce 2015 stal předsedou po volební prohře dezorientované partaje, byli překvapení prakticky všichni, jeho samotného nevyjímaje. Když pak jeho křídlo dokázalo odvážným vnitrostranickým manévrováním, včetně masivního náboru radikálních aktivistů, ustát opakované pokusy o vzpouru vedenou donedávna hladce vyholenými muži a sofistikovanými ženami z éry Tonyho Blaira, divili se ze všeho nejvíce sami donedávna mocní poražení.

Když předloni vypsala ve víru vyjednávání o brexitu předčasné volby tehdejší premiérka Theresa May, ztráceli Corbynovi labouristé v průzkumech na vládnoucí konzervativce jenom o něco méně než nyní. Konzervativci přesto nakonec ztratili vládní většinu a Jeremy Corbyn zažil další paradox svého politického podzimu: přestože těsně prohrál volby a měl podle tradice zmizet v propadlišti dějin, oslavovala opakovanými neúspěchy zdeprimovaná levice prohru, jako by to bylo slavné vítězství. O pár týdnů později stál nevítěz Corbyn na hlavním pódiu hudebního festivalu v Glastonbury, zatímco stotisícový dav hřímal oslavný chorál. „Oh, Je-re-my-Cór-byn,“ dunělo tehdy amfiteátrem. Dnes jsme o dva roky dál a labouristický vůdce se ve čtvrtečních parlamentních volbách pokouší udělat poslední krok až na samý vrchol moci.

Něco se stalo

Dějiny stojí v jistém smyslu na jeho straně. Británie zcela nepochybně touží po zásadní změně. Slibují ji téměř všichni, konzervativci v podobě dramatického zpřetrhání vazeb s Evropou, skotští nacionalisté nabízejí rozbití samotné Velké Británie a nad tím vším se vznáší radikální program přerozdělení příjmů, majetku, vlastnictví výrobních prostředků i moci právě z nabídky labouristů. Corbyn strávil v parlamentu šestatřicet let, z toho většinu v roli outsidera na bezvýznamné druhé nebo třetí koleji, teď má ale jedinečnou šanci rozjet svou životní vizi a proměnit Británii v baštu demokratického socialismu. „Chceme provést změny, které už nepůjde jednoduše vrátit zpět,“ prohlašuje jeho pravá ruka, stínový ministr financí John McDonnell.

Jenže něco nefunguje. Minule nabídli labouristé odvážný program namířený proti utahování opasků konzervativců a slavili (téměř) úspěch. Tentokrát jdou mnohem dál. Chtějí znárodňovat železnici, vodovody i digitální sítě. Hodlají vybírat vysokou daň z majetku. Plánují sebrat akcionářům velkých firem část akcií a předat je do správy zaměstnaneckých výborů.

Podle sociologických měření je většina těchto návrhů v britské společnosti vlastně celkem oblíbená – tedy pokud jsou respondentům předkládány jednotlivě. Když je Corbyn a jeho lidé zabalí do jednoho revolučního programu a opatří zelenou pentlí rozhodného boje se změnou klimatu, nechce se celý projekt odlepit od země. Na konci listopadu odkazovalo rozsáhlé šetření na vzorku sto tisíc Britů k pohodlné konzervativní většině v příštím parlamentu. A pak je tu ještě jedno měření. Opěvovaný Je-re-my-Cór-byn je dnes nejméně oblíbeným lídrem opozice v dějinách Velké Británie. Kontroverzní Boris Johnson vedle něj vypadá jako miláček davu.

Na otázku, proč je stárnoucí radikál najednou hluboce nepopulární, přitom neexistuje spolehlivá odpověď. Někteří tvrdí, že voličům vadí jeho zakřiknutost. Programy prý posuzují podle toho, kdo je „prodává“, a Corbyn se proměnil ve váhavého střelce. Už tři roky odmítá zaujmout jasné stanovisko k brexitu, protože se v řadách labouristických voličů snaží udržet zároveň stoupence i odpůrce rozchodu s EU. Autenticita je pryč, vedle rozhodného Johnsona působí vykrucování vlažně.

Jiní dodávají, že labourista č. 1 budí ve většinovém voličstvu vlastně hrůzu. Boj s kapitalismem je mu zjevně bližší než demokratické instinkty. Kdo si myslel, že obdiv k Hugu Chávezovi patří k hříchům minulosti, je rychle vyveden z omylu, když třeba Corbyn vysloví obavy z vlivu amerického imperialismu na dění i v dnešní Venezuele. K tomu je dobré připočíst neustupující obavy z ignorování antisemitismu v řadách aktivistické Labouristické strany. Vrchní britský rabín předminulý týden vyjádřil nad možným nástupem labouristů k moci nejhlubší obavy.

A možná že je radikality přece jenom příliš. Horkokrevní aktivisté nacpou do programu ledasco, o dlouholeté praktiky se pak ale pokoušejí mdloby. V uplynulých týdnech například protřelí odboráři narychlo ředili nedomyšlený slib, že labouristé zbaví do roku 2030 britskou ekonomiku skleníkových plynů. Bossové podle všeho cítí, že pracující nejsou na klimatický kvapík připraveni.

Konzervativci přesto nespí klidně. Corbyn má zvláštní talent uspět na poslední chvíli a aktuální výzkumy naznačují, že začíná náskok konzervativců opět stahovat. Přes práh Downing Street 10 ho může nakonec přenést podpora skotských nacionalistů. Poslední bitva stárnoucího revolucionáře rozhodně ještě neskončila.