Hrad československého lidu

Tomáš Garrigue Masaryk si na Pražský hrad pozval Josipa Plečnika, aby svými modernistickými zásahy proměnil aristokratické sídlo v jedno ze správních center mladé demokracie. Václav Havel tamtéž přizval Bořka Šípka, který postmoderními intervencemi zbavil areál tísnivé atmosféry centrály komunistické moci. Co se ale dělo mezi těmito dvěma etapami svobodné architektonické proměny Pražského hradu?

Na to – časově z poloviny – odpovídá kniha Veroniky Rollové, již předtím obhájila na UMPRUM jako svou disertaci. A přes svůj odborný záběr se čte jedním dechem. Odkrývá dvacetileté období, během nějž mělo být sídlo československých prezidentů proměněno v panteon nové diktatury. O detailní podobě těchto plánů neměla většina čtenářů dosud ponětí, neboť autorka se musela při pátrání po realizovaných i nerealizovaných plánech ponořit hluboko do nezpracovaných archivů. A na jejich základě sestavila nejen souhrn stavebních proměn, ale i skvělý portrét doby.

Mumie ve Španělském sále

Ač komunisti hlásali třídní rovnost, za sídlo prvního „dělnického“ prezidenta si vybrali Hradčany. Do královského hradu tyčícího se majestátně nad Prahou se s Klementem Gottwaldem přesunula i zasedání ústředního výboru komunistické strany – z čehož měla podle nalezených poznámek hlavního ideologa nového režimu Václava Kopeckého emigrace na Západě „vzteky prskat“. Kontrast mezi proklamovaným rovnostářským systémem a vládci odstřiženými na Hradě od poddaných v prvních letech podpořila Gottwaldova…