Je podle vašeho názoru něco, co by se mělo v českém jazyce a jeho gramatice zrušit nebo zjednodušit?

Možná by stálo za úvahu sjednotit plurál minulého času: ženy šli, děti šli, muži šli (jako ve slovenštině). Problém je ale jinde: v pojetí výuky češtiny obecně. Hrubé podceňování rétoriky se nám vrací v podobě sociálních a politických faulů. Děti by už v první třídě měly mít řečnická cvičení: požádej o něco, přesvědč o něčem, omluv se, zdůvodni nezbytnost něčeho, rozpoznej manipulaci, porovnej něčí slova a činy, kritizuj – například výrok „kouření je cool“. Ve vyšších třídách by pak děti zvládly analyzovat třeba slova Cyrila Höschla o jeho spolupráci s StB: „Chtěl bych předeslat, že mi od začátku bylo jasné, že nesmí mít nic písemně, nesmí mít žádný můj podpis a nesmím jim podepsat závazek. To se nakonec podařilo. A to je taky důvod, proč mám čistou lustraci a proč jsem třicet let mohl dělat, co jsem dělal.“ A čeština by se rázem vyšvihla mezi nejoblíbenější předměty.

Ne, ne, ne! Zaprvé není nikdo, kdo by mohl rušit a zjednodušovat: národní jazyk není pod kuratelou žádné instituce, na niž bychom mohli přenést svou zodpovědnost za jeho úroveň; je svěřen společenství mluvčích, kteří ho užívají a žijí v něm. Zadruhé jazyk rozhodně nemá být jednoduchý! Vyspělé jazykové společenství potřebuje jazyk vypracovaný a bohatý, schopný vyjádřit a navzájem odlišit všemožné významy, jazyk bez revolučních otřesů, jazyk poskytující uživatelům prostředky ke komunikaci formální i běžné, zdvořilé i domácké, přesné i rozevláté. České jazykové společenství má naštěstí takový jazyk k dispozici; teď jde jen o to, jak dobře se s ním sžijeme a jak dobře jím budeme vládnout. Ne rušení a zjednodušování, nýbrž vůle k sebevzdělávání v mateřštině a k dorozumění s komunikačními partnery je třeba – ne snad zvlášť nám a teď: vždy a všem.

O „gramatiku“ lidem většinou nejde, mají na mysli pravopis, ten je ale jednoduchý a naučitelný; línějším nevyhovuje psaní i, í/y, ý, mě/mně, psaní velkých písmen apod. (Zrušením y bychom mimo jiné přišli o spřežky ti, di, ni a museli bychom psát například ťi lidé x ti zásluhy. Ale: proč se bránit psaní názvů typu Ministerstvo pro Vnitřní Rozvoj, Personální Odbor?) Kdo se nedokáže či nechce naučit pravopis, nebude ho většinou ani potřebovat. Pravopis potřebuje úpravy nejvýš dílčí, gramatická stavba se vyvíjí sama a lingvisté ji jen uvážlivě kodifikují. Víc vadí nedostatky v projevech veřejných mluvčích, neschopnost kultivované výstavby textu, výslovnostní nedostatky profesionálů, agresivita a vulgarita politiků. Nedostatky užívání spisovné češtiny souvisejí s úbytkem elit, špatným vzděláváním a druhořadostí veřejného života.

Co se třeba inspirovat u bratrů Slováků? Vydání Pravidel slovenského pravopisu z roku 1953 mimo jiné zjednodušilo psaní i/y v koncovce minulých příčestích: zrušilo se -ly a nově se všude začalo psát -li. Od té doby neudělá žádný Slovák v tomto jevu pravopisnou chybu. Ne tak rodilý mluvčí češtiny – dětičky tím kantoři mordovali, mordují a mordovat budou snad až do skonání věků. Což je o to absurdnější, uvědomíme-li si, že na drtivé většině území ČR je distinkce y/i v mluveném jazyce mrtvá už více než půl tisíciletí (sic!). Když si jen představím, co všechno smysluplnějšího by se v ušetřeném čase dalo ve škole procvičovat: rozšiřovat slovní zásobu žáků, učit je vyjadřovat se přesně a účelně, argumentovat, obhájit si svou myšlenku, porozumět různým typům textů a dokázat je správně reprodukovat. Atd. atp.

Podobné otázky skoro vždycky míří především k pravopisu, což je paradoxní, uvážíme-li, že právě v něm dnes panuje čirá anarchie. Normotvorné instituce v čele s Ústavem pro jazyk český AV ČR se plíživě vzdávají vší odpovědnosti za ortografii; formulace „za chybu však nelze považovat ani“ se stala univerzálním odzbrojovacím zaklínadlem. Expelliarmus naší doby. Zde už téměř není co zjednodušovat. V oblasti vlastní struktury jazyka – morfologie a syntaxe – bych v rámci jednoduchosti plédoval pro zachování generického maskulina. Rodič i host jsou mi jako označení pro obě pohlaví úplně srozumitelní. Totéž samozřejmě platí i pro generické femininum. Pokud bych se hypoteticky něčím proslavil, rozhodně nepotřebuji být celebrit.

V gramatice jako takové, tedy vnitřním systému jazyka, se nic rušit nedá, ale v pravidlech toho, jak češtinu psát, by se určitě našla spousta věcí, které by bylo hezké zjednodušit. Jako první mě hned napadají velká písmena, kde jsou pravidla prakticky nenaučitelná. Obecně bych také uvítala, kdyby se spousta slov či slovních tvarů, třeba alternativních deklinací, přestala označovat jako „hovorová“.
Myslím, že hodně lidí bere Pravidla českého pravopisu až příliš vážně. Byla bych pro to víc naslouchat uživatelům a uživatelkám jazyka. Pokud někde často a nezávisle na sobě hodně lidí chybuje, nebude to tím, že jsou všichni hloupí.