Ukázková spolupráce Čechů a Bavorů

Obvinění komunistických bossů Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara za podíl na vraždách lidí prchajících přes hranice na Západ vzbudilo ve veřejnosti především otázky, jestli má vůbec smysl stíhat téměř stoleté kmety za události staré desítky let a proč obvinění přichází tak pozdě. Na obojí existuje odpověď: Smysl to má a pozdní příchod je odrazem stavu české spravedlnosti po listopadu 1989.

Podle českých zákonů musí policie a státní zástupci obvinit každého, o kom jsou přesvědčeni, že spáchal trestný čin. A jak se podle nově objevených archiválií a z nich vycházejících právních analýz zdá, Jakeš a spol. nerespektovali platný mezinárodní pakt o lidských právech z roku 1976 a nesou odpovědnost za to, že se ve svých rozhodujících funkcích nezasadili o jeho plnění – vinou toho vraždy na hranicích komunistického Československa dál pokračovaly.

Stíhání má bezpochyby i osvětový důsledek. Vždy bychom se měli pokoušet o vítězství spravedlnosti. Obvinění zmíněných pohlavárů navíc všem připomenulo, jaké monstrózní činy se tady ještě celkem nedávno děly v místech, která dnes slouží jako cíl mírumilovných vycházek. Příkladem za všechny může být příběh osmnáctiletého východoněmeckého studenta Hartmuta Tautze, který se v roce 1986 pokusil přejít u Bratislavy hranici do Rakouska – pronásledující pohraničníci za ním pustili speciální, k zabíjení vycvičené psy, kteří ho dostihli a roztrhali k smrti.

Podobně jako Tautz, byť třeba jiným způsobem, zahynulo na…