Národ husitů a sirotci
Babišovo a Hamáčkovo Česko chytlo dětskou nemoc
Strach má mnoho podob, jedna z nich ale Česko v poslední době provází obzvlášť vytrvale. Má kulatý obličej, krátký sestřih, nosí sako a disponuje funkcí v sociálnědemokratické straně. Jmenuje se Jan Hamáček a už nějaký čas nás z titulu ministra vnitra přesvědčuje, že se máme bát skupinky dětí, o jejichž převezení z přeplněných uprchlických táborů v Řecku do české péče nás prosí řecká vláda. Podle Hamáčka se jich máme bát tak moc, že kvůli tomu musíme zapomenout na dobré vychování nabádající nás pomáhat bezmocným lidem v nouzi. Jan Hamáček ale na téhle kazatelně není sám. Tón tady udává vrchní strašpytel Andrej Babiš, který po různých výmluvách, proč ty malé nebezpečné bytosti z řeckých táborů nemůžeme přijmout, začal říkat, že on coby český premiér má pomáhat českým, a ne nějakým cizím dětem – jako by se obě pomoci vylučovaly.
Připusťme, že migrační politika je citlivá věc a každé, i nepatrné otevření hranic směrem do problémových regionů je spojeno s určitými riziky. Jenže velké věci, jako je pomoc v nouzi, bývají vždy spojené s určitým krokem do neznáma, a tedy určitým rizikem, pokud jej budeme chtít jako takové vidět. Odměnou bývá dobrý pocit z pomoci potřebným a zdravé sebevědomí, které soucitnému společenství dává sílu přečkat, vyskytnou-li se, budoucí potíže. Česko však pod vedením Babiše a Hamáčka teď peláší opačným směrem – do ustrašenosti, hlouposti a směšnosti.
Pomáhat nebude nikdo
Pokud bychom chtěli zkoumat proměnu české společnosti v posledních…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu