Mojžíš v Benátkách

Před pár lety opravili benátští inženýři kryptu proslulé baziliky sv. Marka. Zřejmě nejznámější stavba Benátek neprošla po mnoho staletí zásadní přestavbou a působí tak dodnes jako byzantský chrám, jehož exotické kopule se vznášejí nad modravými vodami Jaderského moře. Krypta pod oltářem je ale ještě starší než samotná bazilika, vlastně se jedná o původní kostel vybudovaný před více než tisíci lety v nehostinné bažině při pobřeží. Krypta se nad vodami rozhodně nevznáší, nachází se dávno pod úrovní moře a to do ní donedávna při každém větším přílivu prosakovalo podlahou.

Inženýři tomu učinili přítrž, s pomocí moderní techniky se jim celou kryptu podařilo odizolovat zespodu i z boku. Sucho vládlo v kryptě až do letošního listopadu, kdy však mezi jemné sloupoví a na drahocenné podlažní mozaiky náhle vtrhl studený slaný příval – ovšem shora. Mořská voda tentokrát vnikla hlavním vchodem do baziliky a valila se pak z chrámu schodištěm do krypty jako vodopád. „Ne, s tímhle jsme nepočítali,“ bědoval nad zkázou v rozhovoru pro americkou rozhlasovou stanici NPR jeden z nejznámějších benátských restaurátorů a autor několika knih o italské architektuře Toto Bergamo Rossi. „Nenapadlo nás, že by voda mohla vystoupat tak vysoko.“

Jenže to se stalo. Malebné Benátky letos na podzim prožívají nebývalou katastrofu. Acqua alta, jak ve zvláštním městě protkaném kanály říkají situaci, kdy do města vtrhne obzvláště silný příliv, zničehonic vystoupala téměř do výše dvou metrů, opadla a pak se znovu vrátila. Pod vodou se ocitlo osmdesát procent rozlohy města. „Na nádraží mi nestačily ani holínky. Vodní autobusy vaporetta nemohly jezdit, protože nepodjely pod mosty. Výše vody mi došla ve chvíli, kdy jsem místo toho šla na vodní taxík, a nemohla jsem do něj z mola vylézt, protože jsem jeho hranu měla ve výši prsou,“ popisovala průběh záplav americká reportérka Sylvia Poggioli.

Plné boty jsou samozřejmě maličkost. Mnozí místní přišli ve svých zaplavených bytech a živnostech o všechno. Starosta města nicméně vyčíslil první škody na miliardu eur a prohlásil, že se „Benátky ocitly na kolenou“. Dlouhodobý zásah do samé existence patnáct století starého města si ovšem zatím nikdo pořádně představit nedokáže. Acqua alta nefunguje jako naše „suchozemské“ povodně, kdy ničivý proud strhává celé budovy, když ale příval opadne, je možné škody opravit, místnosti vysušit a po nějaké době žít normálně dál. Povodeň v Benátkách vlastně působí opačně, voda stoupá klidně, zatopené město se svými stoickými strážníky hlídkujícími po pás ve vodě mezi paláci a kostely může na návštěvníka působit téměř romanticky. Slaná voda je ale jako časovaná bomba, někdy se její působení přirovnává k rakovině. Když příliv opadne, zůstanou v každé zasažené cihle nebo kousku malty krystalky soli. Ty časem zvětšují svůj objem a rozežírají zdivo zevnitř. Benátky jsou po povodni zase o něco křehčí, podivuhodné město je zase o krok blíže svému definitivnímu zániku.

Což se samozřejmě nikomu nelíbí. Rozezlení místní, přesvědčení o tom, že postupující zkáze lze ve skutečnosti zabránit, vyšli po tisícovkách demonstrovat do ulic. Zároveň ale do města vyrazili mladí Italové a lidé odjinud. Benátky miluje kdekdo. Dobrovolníci se brodili vodou, pomáhali místním uvízlým ve svých příbytcích, odnášeli do bezpečí cenné knihy nebo obrazy. „Některé tragédie mohou být k něčemu dobré. Mohou přinést zvrat ve zkáze města a nakonec i dobrý výsledek. Třeba se v záchraně Benátek něco pohne,“ doufal již zmíněný restaurátor Bergamo Rossi. Bylo cítit, že své město miluje a že si jeho  pokračující zkázu prostě nedovede představit.