Je čas na novou revoluci?

Píše se červenec 2019 a já sedím s Ivanem Havlem v útulných prostorách pražského restaurantu Monarchie zařízeného ve stylu starého Rakouska. Přichází k nám plavovlasá Monika Pajerová s nápadnými brýlemi, která během sametové revoluce patřila do skupiny studentských vůdců. I po třiceti letech od revoluce kypí energií, z kabelky okamžitě vytahuje smartphone a fotí čárový kód na mé minerálce. Telefon zavibruje, na displeji se objeví zeleně nakreslená karikatura agrárního oligarchy, bývalého informátora StB a nynějšího předsedy české vlády Andreje Babiše, a pod jeho zakaboněnou tváří se skví nápis „Bez Andreje“ na znamení toho, že moje minerálka není výrobkem žádné jeho firmy. „V pořádku,“ řekne mi Monika, „můžeš se napít!“

O týden dříve na Letenské pláni, místě, kde se v listopadu 1989 konala největší protirežimní demonstrace, proběhlo masové shromáždění ve snaze přimět Babiše k rezignaci. Shodná byla některá hesla („Pravda zvítězí“, „Demisi!“), občanský patos a mnoho účastníků. Při nynější akci však vystoupil také rapper a youtuber a pořádala ji nová generace dvacetiletých, a zatímco my se před třiceti lety klepali v mrazu, oni se pařili na slunci. Student teologie v apartním slamáčku z tribuny prohlásil: „Neděláme revoluci. K odkazu a hodnotám roku 1989 se hlásíme a chceme na něj navázat tím, že se aktivně zasadíme o lepší budoucnost. Ale situace je jiná. Teď varujeme před změnou. Varujeme před tím, kam se pod Babišem a Zemanem naše země ubírá. Varujeme před tím, aby došlo ke zkrocení justice, médií a k uzurpaci moci několika oligarchy. Varujeme před tím, aby nám demokracie nebyla nepozorovaně ukradena.“ Před sebou měl přitom výjev, o němž mohl Václav Havel v roce 1989 leda snít: záplavu občanů nadšeně mávajících vlajkou Evropské unie, k níž nyní Česká republika přísluší.

Jsou to vzrušující události. Odkud se ale vzal pocit, že je stále – nebo znovu – zapotřebí hromadných protestů?

My také

Desáté výročí roku 1989 – v předvečer nového tisíciletí – bylo současně oslavou triumfu původních sametových revolucí i ohromného následně dosaženého pokroku. V souvislosti s dvacátým výročím, tedy roku 2009, se středoevropské země začlenily do NATO a Evropské unie a politologové v té době označovali Maďarsko za „konsolidovanou demokracii“. Při třicátém výročí se naopak na rty dere naléhavá otázka: „Kde se stala chyba?“

Otázka je to oprávněná a já se na ni pokusím odpovědět. Nejprve se však musíme zeptat: „Co se stalo správně?“ Dnes bývá často vyvoláván dojem, jako by po roce 1989 následovalo období čirého liberálního optimismu, během něhož všichni věřili, že se střední Evropa vydá na cestu neochvějného směřování k liberální demokracii, tržní ekonomice a členství v ústředních institucích západního liberálního internacionalismu. To je omyl. Během úvodního období jsme byli plni pochyb a obav. Moje kniha z počátku roku 1990 na předposlední straně zmiňuje „s poměrně značným stupněm analytické pravděpodobnosti“, že se ze střední Evropy znovu stane „závislá mezizóna slabých států, národních předsudků, nerovnosti, chudoby a strázně“. Někdejší prezidentův tiskový mluvčí a pozdější životopisec Michael Žantovský vzpomíná, že když čerstvě zvolený Václav Havel za jásotu davů nastoupil na Pražský hrad, varoval své nejbližší spolupracovníky: „Vítají nás jako hrdiny, ale až si uvědomí, v jakém jsme průseru, a jak málo s tím můžeme dělat, poženou nás z Hradu poklusem.“

Stejně tak není pravda, že by západoevropské země a Severní Amerika dychtily po tom, aby mohly ztracené chudé příbuzné s otevřenou náručí uvítat v komfortních západních klubech NATO a EU. Skutečnost byla podstatně odlišná – dokonce i v Německu. Dobová anekdota tvrdí, že když východní Němci začali provolávat: „Wir sind ein Volk!“ („Jsme jeden národ!“), západní Němci na to odpověděli: „Wir auch!“ – „My taky!“

Pravý opak

Poměříme-li úspěchy dvaceti let po roce 1989 s problémy, jež s sebou posttotalitní situace nesla, jsou oproti kupící se krizi posledního desetiletí mnohem pozoruhodnější. Navíc dnešní obtíže mnohdy koření v půdě včerejších triumfů. Jedno zásadní vítězství například spočívalo v tom, že ohromné množství lidí získalo vyšší míru individuální svobody. S tím, jak jejich rodné země prohlubovaly vztahy k Evropské unii a nakonec dosáhly plného členství, získali tito lidé právo pracovat, studovat a bydlet jinde v Evropě. Miliony mladých, energických Středoevropanů popadly tuto příležitost za pačesy.

Při vědomí toho, kolik mladých a talentovaných Poláků, Maďarů, Čechů a Slováků nastoupilo na mou domovskou univerzitu v Oxfordu a následně dosáhlo hodnotného a produktivního profesního uplatnění, cítím hluboké osobní uspokojení – avšak faktem je, že svých úspěchů obvykle nedosahují v zemích, v nichž se narodili: častěji se s nimi vídám v Londýně, Paříži, Vídni či Berlíně. Můj bývalý student Márton Benedek je nyní doma v Bruselu a při svých cestách do Budapešti se téměř nevídá s kamarády z dětství. Můj maďarský nakladatel s povzdychem přiznává, že dvě jeho děti už jsou v Británii a nejmladší má v plánu se k nim přidat.

Pronikavý postřeh na toto téma učinil Ivan Krastev, prominentní bulharský politolog, dnes se sídlem ve Vídni a svého času jeden z mých nejnadanějších oxfordských studentů po roce 1989. Po dřívějších revolucích, například těch z roku 1789 a 1917, emigrovaly vrstvy, jež revoluce porazila, tedy šlechta a „bílí“. Po sametových revolucích roku 1989 naopak odcházeli nejupřímnější zastánci proevropských, liberálních a demokratických hodnot. Krastev k tomu v knize napsané společně se Stephenem Holmesem dodává: „Změnit poměry ve vlastní zemi je mnohem obtížnější než změnit zemi pobytu.“

Zisk individuální svobody tak s sebou nese kolektivní problém emigrace. Rozsah emigrace z postkomunistické Evropy bere dech: v rozmezí let 1989–2017 emigrovalo asi 27 procent lotyšských obyvatel a skoro 21 procent obyvatel bulharských. Za pouhých deset let od vstupu země do Evropské unie v roce 2007 odešly z Rumunska více než tři miliony lidí. Roku 2018 tak rumunský ministr financí přišel s pozoruhodným návrhem, že právo jeho spoluobčanů na práci v ostatních zemích EU by mělo být omezeno na pět let. (Návrh byl okamžitě smeten ze stolu.)

Bývalé východní Německo je v tomto ohledu stejné jako zbytek postkomunistické Evropy: populační krvácení, jež měla v roce 1961 zastavit výstavba berlínské zdi, nabralo po zhroucení bariéry nové tempo. Východoněmecká populace klesla v roce 2019 na úroveň, kterou naposledy vykazovala roku 1905.

Skutečným problémem regionu byla emigrace, problémem domnělým však imigrace. Zlomovým momentem středoevropské politiky se stala uprchlická krize roku 2015, při níž se v Německu ocitl více než milion uprchlíků z širšího Blízkého východu a Afriky. Populisté dokázali obratně využít obav panujících ve společnostech, jež strávily čtyřicet let za železnou oponou a jejichž zkušenost s multikulturními poměry byla v poslední době mizivá (přestože před rokem 1945 byl život ve střední Evropě multikulturní reality plný). Polský populista Jarosław Kaczyński prohlásil, že uprchlíci s sebou přinášejí nebezpečné nakažlivé choroby. Alternativa pro Německo (AfD), původně založená západoněmeckými akademickými odpůrci eura, se změnila v protipřistěhovaleckou stranu, a zvláště v někdejším východním Německu dosahovala skvělých výsledků díky xenofobní, národovecké rétorice, o níž se mělo za to, že je vlivem své provázanosti s nacismem navěky pohřbená.