Pořád je tady potřeba mít na každého kompro

Konec osmdesátých let je spojován s představou stagnující, mrtvolné společnosti. Barvou normalizace je šeď. Tomu odpovídá do jisté míry i vizuál Bez vědomí. Praha je snímaná jakoby pod dekou smogu a mlhy, kterou prosvítá jen neonové logo Bílé labutě. Podle mnoha historiků je ale „normalizační šeď“ docela klišé. Byla pro vás Praha takhle šedivá?

Byla, ale zároveň docela pěkná. Mám rád struktury a textury, kterých byla Praha plná. Nebyla sterilní, ale rozmanitá. A nebyla šedivá, ale chladná. A rozhodně fotogeničtější než teď. S Davidem Čálkem jsme měli na střední po jeho otci fotoateliér na Starém Městě, kde byla nádherná, oprýskaná zákoutí. A když člověk nechtěl procházet rozmlácenou Prahou, jel někam do přírody.

Vizuál je u seriálu Bez vědomí hodně důležitý. Vaším dlouholetým kameramanem je Jan Velický. „Severskou“ Pustinu, váš první seriál, v němž se na zdevastovaném severu Čech řeší vražda dívky, s vámi točit nechtěl, pod Bez vědomím už je podepsaný. Jak byste popsal jeho styl?

S Honzou děláme pětadvacet let. Bez vědomí pro něj byla práce snů. Vždycky chtěl tu dobu zachytit. Pustinu dělat nechtěl, protože byla moc depresivní. Na Bez vědomí se těšil. Vymyslel zvláštní způsob svícení a rozhodli jsme se točit akademicky. Tedy bez extrémních objektivů a zbytečných pohybů kamery. Vše je vykomponované, světlo je pod kontrolou. Nepoužíváme takzvané moderní cool postupy, které stojí často na náhodě. V Bez vědomí je jasný řád. Udělali jsme si s Honzou takový systém, kdy jsme detaily točili jedním objektivem, bližší záběry druhým. V porovnání s Pustinou, kde jsem se snažil o atmosférické detaily přírody a udržoval postavy v kontextu pozadí, je Bez vědomí úplný opak. Strohý a úsporný obraz.

Říkáte, že se Janu Velickému nechtělo do Pustiny, protože byla depresivní. Ale konec socialismu je taky docela depka, ne?

Není. My v tom vidíme určitou poetiku – protože jsme to zažili, je to pro nás nostalgická vzpomínka. Ne na ten systém, ale na tu dobu a atmosféru. Navíc Bez vědomí není nakonec o tom, že někdo někomu někoho zabije, je to spíš politické a lehce špionážní drama.

Jen šest porevolučních českých filmů se věnuje listopadu 1989 a většinou okrajově. I v Bez vědomí se vlastně mihne v pozadí coby dějinná kulisa. Máte teorii, proč se do něj filmařům moc nechce?

Těžko říct. Možná je to tím, že nikdo neví, jak to doopravdy bylo. A teď jde o to, jestli chcete spekulovat, nebo ne.

Jste příznivcem názoru, že revoluci organizovala Státní bezpečnost, které se to vymklo z rukou?

Vůbec bych se nedivil, kdyby to tak nějak bylo. Kdyby s tím už někdo dopředu počítal, chtěl se domluvit a plynule přejít do nového režimu. Ale fakt netuším. A asi se to už nikdy nedozvíme. V Bez vědomí nicméně ani nebyl důvod se revoluci víc věnovat. Samozřejmě bylo možné zinscenovat Národní třídu, kde se některé z postav pohybovaly, ale to by bylo strašně drahé – a nějak to šulit mi přišlo zbytečné.

Studoval jste kvůli natáčení téma tajných služeb a komunistického mocenského aparátu?

V tom jsem flink. Prostě čtu scénář a snažím se ho intuitivně uchopit. Nemám píli ponořit se do knih a něco si zjišťovat. Myslím si, že to ani není v tomhle případě tak důležité. Kdybychom dělali rekonstrukci, bylo by to něco jiného. Ale Bez vědomí je fikce. Snažili jsme se sice, aby všechno dobově sedělo, aby tam nebyly chyby, aby to bylo věrné v kostýmech. Nicméně spíš jsem čerpal z toho, co si pamatuji. I když na Národní třídě jsem nebyl. Jen na Albertově a pak jsme šli někam do hospody. Ale dodnes si vybavuji, že bylo hnusně, zima, sychravo. A to jsem tam chtěl dostat.

Bez vědomí je smyšlený příběh ze světa tajných služeb, kde nejsou žádné historické postavy a který běží podle pravidel špionážního žánru. Na druhou stranu je zasazen do konkrétní doby a reálií s jasnou snahou o autenticitu. U řady diváků tak může vyvolat dojem, že sledují, „jak to bylo doopravdy“. Vnímáte riziko, že ovlivňujete to, jak si lidé pamatují historii?

Chtěl jsem, aby to zachycení doby bylo pravdivé. I když je to obtížné, třeba i proto, jak se Praha změnila. Na druhou stranu je tam minimum politických detailů. Snažil jsem se, aby se hlavně mladší diváci dostali trochu do dobové atmosféry.