Beton, nebo klid? 

Do legendárního hostinského z Járy Cimrmana nemá Dalibor Hoffmeister daleko. I jeho podnik stojí na mýtině, dost možná na jedné z největších a nejhezčích v Česku. O hosty také moc nestojí. Přesněji řečeno o další hosty. „Mně stačí uvařit sto jídel a mám dost. Jedu nadoraz, nepotřebuju jich dělat dalších sto,“ bilancuje šéf podniku jménem Salaš, který v krušnohorské osadě Ryžovna funguje už skoro patnáct let jako oblíbená zastávka turistů.

Na humor z Cimrmana nemá Hoffmeister moc náladu. Po prázdninách vyšlo díky všímavosti milovníků zdejšího regionu najevo, že na Ryžovně je podle dokumentů na stavebním úřadu naplánovaná rozsáhlá výstavba. Někteří z místních o ní už kdysi slyšeli, ale považovali ji dávno za mrtvý projekt, zvlášť poté, co letos centrum Krušných hor získalo status chráněného území pod patronátem UNESCO.

Podrobnější pátrání ovšem ukázalo, že opak je pravdou. Radnice v blízkém Božím Daru, pod který Ryžovna spadá, projekt po loňských volbách vytáhla ze šuplíku jako plán dalšího rozvoje prosperující obce. Vstup do UNESCO bere jako vhodnou příležitost, jak využít zájmu okolního světa a jak obecní pozemky výhodně zpeněžit. Co je pro radní logická ekonomická úvaha, to je pro lidi jako Hoffmeister, kteří mají slabost pro místo v dnešní podobě, nepochopitelné barbarství.

Kromě napínavého příběhu, který je s Ryžovnou spojen, je případ zajímavý jako dobrá ilustrace fenoménu českých hor – jejich kouzlo láká nové a nové lidi, což s sebou přináší peníze a rozvoj, jenže s ním často i banální znehodnocení toho, co je na místní přírodě zajímavé. Hledání hranic mezi těmito protichůdnými zájmy může v českých poměrech znamenat docela bolestivou zkušenost.

Vrátit sem život

Babí léto má v Krušných horách zvláštní magii. Na slunci se návštěvníci koncem září už moc neohřejí, teplota na Ryžovně v ranní mlze klesá pod deset stupňů a mokro v botách studí až do oběda. Kdo zná pohnutou historii zdejších míst, může nechat pracovat fantazii, chmurná nálada tomu jen nahrává.

Většinu obyvatel Ryžovny dnes tvoří stádo dobytka. Vedle Hoffmeisterovy Salaše tu v jedné ze starých budov zkouší štěstí začínající pivovar, o kus dál stojí pozůstatky zbouraného kostela a dál už jen pár izolovaných domů. Jeden si nedávno zahrál v televizní sérii Rapl coby obydlí samotářského kriminalisty.

Život tu podle historiků existuje už minimálně pět set let. Planina byla ve středověku ještě součástí Saska, německé obyvatelstvo tu v roztroušených domech žilo až do konce druhé světové války. „Měli jsme pekaře, řezníka, hudební školu i sál na tancovačky. Když v zimě napadl sníh, nikdo se odsud nedostal,“ vzpomíná česky po telefonu dnes už devětasedmdesátiletá Erika Brinkmannová, jedna z posledních pamětnic zdejšího předválečného dění a donedávna i majitelka jednoho z posledních stojících domů, který kvůli úbytku sil a složitostem horského života nedávno prodala.

Ryžovna je jméno vymyšlené až po válce. Dřívější název zněl Seifen, od německého slovesa rýžovat, odkazujícího na zdejší středověkou tradici dobývání drahých kovů. Po válce muselo německé obyvatelstvo ze Sudet odejít, a protože znovuosídlení prázdných domů v divočině nevyšlo, armáda nakonec s pomocí dělostřelectva srovnala skoro celou vesnici se zemí.

Právě ono „znovuosídlení Sudet“ je pro starostu Božího Daru Jana Horníka jedním z hesel, jak svůj stavební projekt hájí. „My tam chceme vrátit život,“ hájí se proti příznivcům volné přírody Horník, jeden z veteránů zdejší komunální politiky. Radnici v příhraniční obci vede už od roku 1990, patnáct let je senátorem a dva roky místopředsedou hnutí STAN.

Jeho obec hned pod lyžařským areálem na Klínovci je známá jako atraktivní horské středisko poznamenané překotným rozvojem a expanzí rezidenční zástavby. Dnes už pro ni v samotné obci není moc prostoru, proto přišla na řadu Ryžovna. Horník si ji pro výstavbu vyhlédl už v devadesátých letech a v roce 2003 nechal do obecního regulačního plánu zařadit podrobnou studii, jak území rozparcelovat a zastavět. Z jeho pohledu jde tedy o dávno hotový projekt a stěžovatelé podle něj přicházejí s křížkem po funuse. Pochopení nemá ani pro obavy, že by výstavba zkazila poetiku místa. „Chceme, aby to byla krásná vesnička kolem křižovatky, kam domky zapadnou a nikdo – až to za pár let zaroste – nic nepozná,“ plánuje Horník.