Dopis z Niamey

V chudých afrických zemích něco tak banálního jako těhotná žena žádnou zvláštní emoci nevyvolává. Zatímco u nás zakulacené nastávající maminky hned zdvořile pouštějí všude sednout, v Nigeru, zemi, kde každá žena porodí průměrně (!) sedm dětí, pokročilá gravidita absolutně nikoho nevzrušuje. V sedmém měsíci mě na letišti v Niamey v dlouhé frontě na vízovou kontrolu nejenže nikdo nechtěl přednostně pustit, ale ještě mě jakýsi důležitě se tvářící pán bezostyšně předběhl s tím, že „má naspěch“.

Když jsem to s pohoršením vyprávěla kamarádce Leyle, jen se smála, jak jsme my Evropanky zpovykané. Pár týdnů nato porodila a pozvala mě k sobě domů na (muslimské) křtiny malého Hassana. Do dárkové krabice jsem proto vyskládala tři kilogramová balení krystalového cukru, několik toaletních mýdel a obálku s fialovými bankovkami (s chrastítkem, případně nějakým roztomilým oblečkem bych příliš neuspěla) a vyrazila na oslavu.

Na dvoře Leylina domu bylo plno lidí. Příbuzné, sousedky a kamarádky seděly na zemi, porcovaly jehněčí a připravovaly hostinu, další pak pečovaly o rodičku, která ležela na ozdobené posteli. Muži stáli u vstupních dveří, klábosili a přebírali od příchozích dary. Když jsem vstoupila do místnosti s postelí, podávala zrovna Leylina matka dceři novorozence k prsu. Jako v mnohých tradičních společnostech je ženám po porodu věnována veškerá péče, aby mohly co nejdříve a v co nejlepším zdraví znovu otěhotnět. Tráví tak většinu času v posteli odpočinkem, zatímco robátko…