Za brány velkochovu

Procházíme kolem jednoho zemědělského objektu a hledáme způsob, jak se dostat přes vysoký plot. V jednom místě není plot připevněný ke kovovému sloupku, prolezeme dovnitř.

Přes spoustu kopřiv se přiblížíme k první z mnoha budov v areálu. Všechny jsou nízké, dlouhé, vypadají jako výrobní haly. Okna jsou potažená neprůhlednou fólií, avšak zvenčí jdou snadno otevřít. Už cítíme ten charakteristický zápach.

Kam až oko dohlédne, jsou vidět řady kójí s prasaty. Kóje jsou ohraničené kovovými trubkami, místo pevné země jsou tu rošty. Kotce jsou plné zvířat, která, jakmile si všimla našeho pohybu, se přitiskla k ohrazení na opačné straně od okna. V každém kotci může být kolem patnácti prasat. Vládne tu pološero. Zkusmo otevíráme dveře, stačí jen nadzdvihnout západku. Vejdeme přímo do haly a děláme to, co při každé jiné investigaci: fotíme a natáčíme. Materiály později zveřejníme.

Prasata se tisknou na sebe, šlapou po sobě, bojí se nás. Po chvíli se začne dít zvláštní věc. Jako by se jejich kolektivní strach rozpustil. Snad si uvědomují, že jsme jim nepřišli ublížit. V celé hale napětí poklesne, zvířata se uvolní a začínají přicházet blíž. Nedá mi to a sáhnu jednomu opatrně na růžový rypák. Očichává mě s bezelstnou zvědavostí.

Něco se ve mně pohne. O problém velkochovů se zajímám už dlouho, ale dosud jsem zůstávala jen na jakési povrchové a intelektuální úrovni se slovy, pojmy, zkratkami, citáty, zákony. Až teď, tváří v tvář skutečnému zvířeti chycenému v soukolí zvaném živočišná výroba, si uvědomuji, že pro některé pocity slova nikdy nenajdu. Vynořují se tváře zvířat a dychtivě očichávají prvního a posledního člověka, který po nich nebude nikdy nic chtít a nijak jim neublíží.

V celém areálu, kde má být přes tři tisíce prasat, zřejmě nikdo není a všechny haly jsou odemčené. Přecházíme do porodny prasnic. Opět dlouhá hala, mdlé světlo z úsporných zářivek. Ve vzduchu nepopsatelný zápach. Desítky dlouhých úzkých porodních klecí a v každé z nich jedna prasnice. Některá zvířata jsou příliš široká nebo dlouhá a kovové trubky se jim zarývají do těla. V těchto klecích tráví prasnice značnou část života.

Některé prasnice spí a mělce oddychují, jiné na nás ustrašeně mžourají. Začínám cítit úzkost a jdu raději na vzduch. Když mi kamarádi řeknou, že našli halu, kde jsou prasnice v klecích se selaty, nemám už sílu jít se tam podívat. Prasnice ležící na boku v kleci kojí selata, která jsou od ní oddělena a mohou jen ke strukům a zbytek dne se choulí na vyhřívané podložce. Není to záměrná krutost a touha týrat, klece jsou praktické při manipulaci se zvířaty a chrání selata proti zalehnutí prasnicí. Spíš než o ochranu selat jde ale o ochranu zisků velkochovatelů.

Poslední hala, kterou navštívíme, je jako každá jiná. Stejný zápach, směs hnoje, moči, krve, infekce, stejné zvuky, chrochtání, kvičení, čenichání. V uličce leží vytažené mrtvé sele. Odrůstající selata v kotcích rozpustile poskakují a zvědavě si nás prohlížejí.

Najednou uvidíme ji. Leží v rohu přitisknutá ke kovové mříži. Je bledá a má nepřirozeně natažené tělo. Vypadá jako mrtvá. Je o mnoho menší než ostatní selata, která po ní šlapou. Najednou pootevře oko. V tu chvíli učiním neplánované rozhodnutí. Přelezu nízké ohrazení, ostatní selata se hned rozutečou, ale ona zůstane ležet. Když ji zvednu, překvapí mě, jak je lehká. Tiše mi visí v rukou, a když jí balím do bundy, bojím se, že by z toho šoku mohla umřít.

Dostala jméno Sella. Odvezli jsme ji na azylovou farmu. Uzdravila se, přestala páchnout a má se k světu. Miluje lidi a ráda se sluní. Nespočetné miliony bezejmenných „užitkových“ zvířat však takovou radost nikdy nepoznají.