Stůj a zavři oči

Kužel světla reflektoru dopadá na pódium pražského Kongresového paláce. Na místě, kde se obvykle prohánějí muzikáloví herci nebo publikum baví komici, do jeho světla minulou středu večer vstoupil režisér a producent Václav Marhoul, aby osobně uvedl svůj film Nabarvené ptáče. Dvoutisícovému publiku v dvacetiminutovém monologu převyprávěl genezi vzniku filmu. Deset let trvající cesta v barvitém Marhoulově popisu plná zvratů, překážek a odhodlání nemohla vést nakonec jinam než do Kongresového paláce, kde se premiéry filmů obvykle nekonají. Tu světovou absolvoval snímek podle stejnojmenné knihy amerického spisovatele původem z Polska Jerzyho Kosińského z roku 1965, která byla dlouho považovaná za jedno z klíčových děl literatury o holokaustu, na začátku září v soutěži festivalu v Benátkách.

Místo vybrané pro českou premiéru vysílá jasnou zprávu. Nabarvené ptáče nechce být – a není – obvyklý český film. Už dlouho tu nevznikl tak ambiciózní projekt, který měl od samého počátku jasně mezinárodní ambice. Jako producentovi se Václavu Marhoulovi povedlo něco výjimečného. S Václavem Marhoulem režisérem je to ale u Nabarveného ptáčete přece jen o něco komplikovanější.

Anabáze

V české produkci dnes rozhodně běžně nevznikají téměř tříhodinové, černobílé filmy natočené na klasický filmový materiál s rozpočtem přes sto sedmdesát milionů korun a řadou slavných zahraničních herců včetně Harveyho Keitela. Ti slyšeli na světoznámou novelu, k níž Marhoul koupil práva v roce 2010. Navíc se již hotovému Nabarvenému ptáčeti podařilo přerušit čtvrt století trvající půst, kdy se v soutěži festivalu v Benátkách – jedné ze tří nejprestižnějších přehlídek – neobjevil český film.

Marhoul prokázal obdivuhodnou producentskou vytrvalost a píli i schopnost orientovat se na evropské artové scéně. Podařilo se mu dostat do stáje zkušené francouzské společnosti Celluloid Dreams, která se zabývá prodejem práv k autorským snímkům a disponuje skvělými festivalovými konexemi. Právě ona pomohla Nabarvenému ptáčeti do benátské soutěže. To je cenné nejen pro Marhoula, ale i pro zviditelnění české kinematografie. Benátská účast zároveň vyvolala v českých mainstreamových médiích lavinu nebývalé pozornosti a vynesla Marhoulův film mezi vrcholná tuzemská díla ještě předtím, než jej kdokoli vůbec viděl. Samotná účast v soutěži festivalu jako by měla rázem vytrhnout český film z průměrnosti, měla potvrdit status snímku jako „uměleckého díla“.

Václav Marhoul jako dobrý obchodník zdůrazňoval u Nabarveného ptáčete i jeho pozoruhodný mimofilmový příběh, který ladí s představou výjimečného díla. Je to film doslova vyvzdorovaný – na bankách, na osudu, na zdraví. Srdeční projekt autora, který se do látky zamiloval před lety a je pro její realizaci ochotný – podle projevu v Kongresovém sále – „jít na hranu šílenství“. Obětování zatím nabízí příběh se šťastným koncem. Po Benátkách se Nabarvené ptáče promítalo na festivalu v Torontu, který je považován za bránu na vysněný americký trh, kde Kosińského knihu znají – i díky kontroverzi, jež ji obklopuje.