Románový debut japonského divadelníka Tošikazu Kawagučiho (1971) zve čtenáře do kavárny Funiculi Funicula, kde nabízejí možnost „vrátit se do minulosti, ale jen na chviličku, než vám vystydne káva“. Mýlil by se ovšem ten, kdo by čekal sci-fi, případně mysteriózní drama vycházející z japonských duchařských legend. Silná černá káva, která v knize pomáhá přenést hosty do minulosti, není nakonec tak silná a Kawaguči ji místo toho notně dochucuje trpkosladkým sirupem midcultu.
Autorovi se přitom poměrně dobře daří přetavit původní divadelní hru v román, byť omezení, s nimiž se tu pracuje, jsou pořád cítit prkny, která znamenají svět. Děj je omezen na jediný uzavřený prostor kavárny s pár stolky a krátkým barem, ve všech čtyřech kapitolách i v rámujícím příběhu vystupuje všehovšudy desítka postav, věkem i pohlavím pěkně vyvážená. Autor by si jistě vysloužil pochvalu nejednoho divadelního dramaturga: omezení působí přirozeně a nenásilně, jsou organicky propojena s podmínkami, jež s sebou návrat do minulosti nese. Výrazně násilněji působí čím dál silnější tlak na čtenářovy slzné kanálky. Začíná to nevinně, rozchodem mladých milenců. Matka, která se rozhoduje, zda porodit dítě, i když ji porod zahubí, přijde až pěkně na konec. Čtenář se tak může rozněžňovat a (sebe)dojímat hezky postupně. A aby bylo jasné, že nemáme co do činění s lacinou žánrovkou, nechybí ani zprvu celkem nenásilná, ale na konci s otravnou úporností polopaticky tlačená poučení.
V knize, která na počátku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
