Kam s penězi

Podle Jany Hostákové je hlavně potřeba začít včas. Její dva potomci, malí školáci, mají tedy už dnes každý po velké zavařovačce s dírou ve víčku, kterou nadšeně ukazuje na displeji mobilního telefonu. Začátkem podzimu už jsou obě skoro plné. Devítiletý syn a sedmiletá dcera do svých sklenic hází každý den dvoukorunu, ušetřenou z miniaturního kapesného. Nic pro sebe zatím nechtějí, jako většina malých dětí nevěřících na Ježíška spoří na vánoční dárky pro rodinu. „Chci, aby pochopili, že takhle budou mít v prosinci jistotu, že můžou nám a prarodičům koupit opravdu hezké dárky. Anebo letos neutratit všechno a za rok koupit dárky ještě o něco hezčí,“ říká čtyřicátnice z Mladé Boleslavi. Rodinná finanční výuka běží už třetím rokem, syn vždycky všechno utratí, dcera daruje skromněji a každý rok si trochu nechá na rok následující. „Obojí je v pohodě a obojí dává smysl. Ale musí nad tím přemýšlet,“ dodává.

Obdoba dětského příkladu ve stokorunách v rodině Hostákových probíhá v řádově vyšších částkách už čtyři roky. Tehdy si manželé řekli, že je nutné dát rodinným financím nějaký řád a smysl. Peníze budou v budoucnu potřebovat nejprve děti a pak ve stáří sami manželé. Stejný problém leží před tisícovkami tuzemských domácností. Češi jsou – podle různých průzkumů – na evropské poměry nadprůměrně výkonní spořitelé. A taky velmi opatrní, takže jim bobtnají cifry na bankovních účtech, kde ale úspory rok po roce, nenápadně a zcela zásadně žerou stoupající ceny a životní náklady. Jak to tedy udělat, aby lidé s průměrnými příjmy mohli zajistit klidnější stáří sobě a pohodlnější vstup do života svým dětem? Nebo cokoli jiného, po čem do budoucna touží?

Hledání jistoty

Před pěti lety byli Hostákovi ve vcelku běžné situaci mladých středostavovských manželů s malými dětmi. Oba opustili rodičovskou (Jana má na starosti logistiku středně velké firmy, vydělává víc než manžel Petr, který je učitel, a tak se na rodičovské střídali) a nastoupili do práce. Spláceli hypotéku na byt, měli rezervu na spořicím účtu s mizivým úrokem, měsíčně se jim zpravidla podařilo ušetřit pět tisíc korun, které na něj posílali. Manžel měl životní pojištění. A to bylo všechno. Pak se rodiče jejich společných známých přičiněním smůly a tragédie dostali do situace, která je finančně zcela vysála, a zpovzdálí sledovali, jak celá rodina své nejstarší členy s obtížemi drží nad vodou. „Vzala jsem kalkulačku a došla k tomu, že šetření je fajn, ale zas tak velký polštář mít nebudeme a něco nečekaného se může stát i nám. Začala jsem chtít co největší jistotu do budoucna.“ A spolu s tím začala hledat odpověď na otázku, jak se vlastně dnes zhodnocují peníze.

V tom byli Hostákovi výjimkou. Podle pražského finančního poradce Vladimíra Weisse si chce jen menšina lidí dát sama od sebe do pořádku rodinné finance. Většinou za ním klienti chodí kvůli výběru hypotéky. O možnosti peníze výhodněji ukládat nebo rovnou investovat se podle Weisse začnou zajímat až později, a jen někteří se do toho skutečně pustí. Konkrétní čísla nechce jen ze své zkušenosti odhadovat, ale je fakt, že počet lidí, kteří své peníze investují, v Česku pomalu roste. „A právě o investování jde. Pokud někdo chce výnos, o kterém se dá mluvit například jako o rezervě na stáří, dlouhodobému investování se nevyhne,“ říká Vladimír Weiss.

Na to vystudovaná ekonomka Jana Hostáková přišla záhy také a nakonec se nechala svým bankéřem přesvědčit, že část rodinných peněz do nich zkrátka vložit musí. Chvíli jí trvalo, než překonala psychický blok, který s sebou investice nesou. A to i jejich nejkrotší forma, přes banku v investičních fondech. Většina střadatelů je zvyklá na to, že na svou hromádku úspor pravidelně přisypávají a ona pomalu a stabilně roste. To, co peníze vydělají na úrocích, je sice zanedbatelné, ale pořád je to směr nahoru a na výpisu z účtu se nikdy neobjeví nepříjemné znaménko minus.

I v případě jednoduchého investování, kdy za klienta všechnu práci odvede banka, se může stát, že po dlouhém rozmyslu malý střadatel svěří svému bankéři tisícikorunu – a druhý den má jeho vklad hodnotu devět set korun. Třeba kvůli rannímu tweetu amerického prezidenta, který znejistil akciové trhy, s nimiž je hodnota vkladu spojená. Investování znamená nejistotu a vždycky je tu možnost, že střádající o peníze přijde – jakkoli je taková možnost malá. „To není pro každého, a pro mě už vůbec ne,“ říká racionální a uvážlivá žena. Dojmy jsou jedna věc, čísla a trendy druhá: akciové trhy z dlouhodobého hlediska rostou a i přes výkyvy se peníze do nich spolehlivě zhodnocují. Přesvědčit klienty, že svěřit své peníze akciovým trhům, které se neustále „hroutí“ a „panikaří“, není zas takové drama, je podle Vladimíra Weisse to nejtěžší.