Dopisy

Mé nasazení odpovídá lavině, která se na nás valí

Respekt 36/2019

Po přečtení rozhovoru s panem Vondrou bych jen chtěla doplnit, že by měl kromě homosexuálů upřít výsadu manželství také lidem nad padesát let. Tam je totiž také zřejmé, že už nebudou „plnit tu unikátní funkci, která je důležitá kvůli našemu přežití“, a přitom budou moci uplatňovat různé výhody z manželství plynoucí. Takže řekněme NE sňatkům zamilovaných seniorů!

Vlasta Miklánková

S nelíčeným zájmem jsem se zanořil do nedávného rozhovoru pana Švehly s Alexandrem Vondrou. S ohledem na jeho významnou stopu v české politice devadesátých let jsem doufal v očistnou vizi vzdělaného intelektuála jako výsměch současné obecné deziluzi z upadající úrovně politického diskurzu. Jak hluboce jsem se zklamal! Pokud i taková persona – někdejší disident, který svého času zorganizoval koncert Lou Reeda s hostujícím Mejlou Hlavsou v Bílém domě na počest setkání Václava Havla s Billem Clintonem – považuje za největší hrozbu naší budoucnosti cyklostezky, snahy o redukci skleníkových plynů a manželství homosexuálů, zdá se, že nadějím na znovuvzkříšení zodpovědné vrcholné české politiky zvoní umíráček.

Jakkoli jsem se s maximem úsilí snažil vysledovat argumentační základnu názorů pana Vondry, s uzarděním se přiznám, že jsem vlastně žádnou nenašel.

Navzdory tomu jsem přesvědčen, že pan Vondra dodnes představuje výkvět české polistopadové politiky na světové úrovni, a v jistém smyslu bude tedy naší ozdobou v institucích Evropské unie. A nakonec možná sám tento fakt je tím nejdepresivnějším svědectvím o stavu našich současných politických elit.

Tomáš Rylek, programátor

Mladí proti Putinovi

Respekt 36/2019

Chtěl bych se s vaší redakcí podělit o neuvěřitelně inspirující příběh svého přítele O., se kterým jsem se seznámil nad obálkou 36. čísla Respektu, věnovaného protestům v Moskvě.

Začátkem září jsem se zúčastnil adaptačního kurzu pro studenty prvního ročníku Institutu ekonomických studií FSV UK. Během cesty vlakem jsem se dal do řeči s dalším frekventantem, pocházejícím z Ruska – O.

Všiml si 36. čísla Respektu, které jsem měl s sebou. Řekl mi, že tento týdeník čte rád, a to především kvůli kvalitní žurnalistice a možnosti procvičit si češtinu. V kontextu doby, poznamenané protivládními demonstracemi před komunálními volbami v Moskvě, přišla brzy na řadu debata o poměrech v Rusku. Sdělil mi, že v červnu 2017 v Kaliningradu pomáhal Alexeji Navalnému jako koordinátor kampaně, mj. poukazující na korupci ve státní správě. Právě za tuto činnost byl odsouzen ke dvacetidennímu pobytu ve vězení. Už to mě dostalo. Nebylo to však nic oproti tomu, co mi O. vyprávěl v následujících dnech.

Dozvěděl jsem se, že v roce 2014 začal studovat právo na Baltské federální univerzitě Immanuela Kanta v Kaliningradu. Po již zmíněné opoziční akci byl po zdárně dokončeném třetím ročníku z univerzity vyloučen. V oficiálních dokumentech, stvrzujících konec jeho studia, jako odůvodnění stálo „nerespektování zákona a soudu“. Poté rok pracoval v Navalného sídle v Kaliningradu. S finanční pomocí od Boris Nemtsov Foundation for Freedom mu bylo umožněno přestěhovat se do Prahy, kde strávil osm měsíců studiem na přijímačky na VŠ, které nakonec úspěšně zvládl (včetně testu studijních předpokladů skládajícího se převážně z úloh zaměřených na porozumění česky psanému textu).

Nad způsobem, kterým současný ruský režim zachází s jedním ze základních lidských práv, zůstává rozum stát. Příběh mladého člověka, který přišel politickým aktivismem o tři roky svého života, nepřestává fascinovat.

Jakub Doležal

Hrdinové nové fronty

Respekt 37/2019

Nemá to vliv na podstatu článku, za který paní Šafaříkové děkuji, ale dovolím si malé upřesnění. K odhalení sochy maršála Koněva v Dejvicích nedošlo, jak autorka píše v úvodu článku „přesně 8. května 1980“, ale až následujícího dne. Před sametovou revolucí se totiž výročí osvobození Československa, při jehož oslavách byl uvedený pomník odhalen, slavilo po vzoru Sovětského svazu až 9. května.

Honza Klimenta, Vrchlabí

Levice umírá. A je to špatně.

Respekt 37/2019

Pokud existuje pravice, je dobré, aby měla protiváhu v levici. Spíš si ale myslím, že to dělení (už dost dlouho) přestává dávat smysl. Palčivý problém klimatické změny, máme-li mít alespoň nějakou šanci ji zbrzdit či se jí nějak přizpůsobit, nás musí spojovat, ne rozdělovat.

Jana Pleskotová 

Mladí proti Putinovi

Respekt 36/2019

Smutné čtení, i když na druhou stranu ne až tak zcela beznadějné. Nerozumím však jedné věci, ohledně těch podpisů respektive podpisových archů pro opoziční kandidáty. To si nikdo z těch opozičníků před odevzdáním archů příslušnému úřadu nepořídil jejich fotokopie, byť třeba obyčejným chytrým telefonem? Já být na jejich místě, tak bez pečlivé fotodokumentace bych archy z ruky nedal, a už určitě ne v Rusku.

Marek Malý

Oprava

V Respektu č. 37 jsme v článku Bez knížecího požehnání chybně uvedli, že město Svitavy se nachází ve východních Čechách. Ačkoliv jsou součástí Pardubického kraje, leží na Moravě.

Za chybu se omlouváme.