Nejsem zrovna ranní ptáče

Probouzím se kolem osmé, pouštím si rádio Vltavu a Klasik. Hudba navazuje na minulý večer. Pracuji totiž v divadle. Ne, nezpívám Mařenku v Prodané nevěstě. Jsem už v penzi a dělám uvaděčku. Baví mě to, mám ráda lidi. Mluvím slušně anglicky, trochu německy a rusky. Cizinců se často ptám, odkud do Prahy přijeli. Je to úžasná plejáda.

Též se usmívám. Včera jednomu mladíkovi chybělo pět korun na program – nevadí, říkám, dáte mi je příště. Byl z Austrálie. Anebo gentleman ve skotské sukni – kiltu – zamířil na dámské toalety a čekal, co já na to. Cizinci chodí většinou na opery. Taky mám ráda opery. Ne vždycky se můžu dívat, ale slyším orchestr. Už nevím, kdo řekl, že „hudba smývá prach z lidské duše“, ale měl pravdu.

Tohle vše mi teď ráno běží hlavou a smích mě přešel. Uvědomuji si, že dnes naposledy. Končím. Ne, nevyhodili mě! Sama jsem se tak rozhodla. Bylo mi totiž právě osmdesát. Všichni mě ujišťovali, že dobře vypadám, hlava dobrý, tak co?! Sama nevím. Bude mi to chybět. Ale zase se nebudu bát, že mě někdo přepadne, když jdu v noci sama domů.

No co, už je půl deváté, čas vstávat z postele. K rannímu rituálu patří nezbytné cvičení. Když náhodou dva dny vynechám, jsem nesvá. Trochu se v divadelní šatně vytahuju a předvádím, že dám nohy za hlavu a ruce na zem. Je čas na snídani, dám si ovesné vločky, vlastně porridge. Léky neberu, zatím dobrý.

Bydlím v paneláku a u vchodu jsem zasadila růži a jeden brambor. Každé ráno to jdu zalít. Pomáhá mi pětiletá Alžbětka, bydlí s rodiči v pátém patře. Pořád se směje, dětský smích je léčivý.

Je čas chystat oběd. Vaření není moje hobby. Otevřu lednici, aha – budu muset na nákup. Beru si tašku, kreditku, sako a vydám se do hypermarketu. Kam oko dohlédne, samý panelák, dopravní ruch na přilehlé čtyřproudové silnici, dnes v pátek o něco silnější. Městské autobusy vyplivnou spousty lidí přímo u vchodu do obchodního centra. Pár metrů dál jsou semafory, musím přes přechod.

Čekám na kraji chodníku, pozoruju provoz. Na protější straně vidím invalidu na vozíku. No konečně! Zelená! Vykročím, invalida naproti se taky rozjel. Míjíme se uprostřed silnice. Vidím, že je to zanedbaný starý mužský, na nohou sešlapané škrpály. Najednou se invalidní vozík zastavil. Dědkovi spadla bota. Nahýbá se z vozíku, snaží se botu zvednout. Nejde to. Vypadá to, že spadne na zem. Přiskočím, zvednu botu, pokouším se ho obout, má špinavé a děravé fusekle. Přitom podpírám dědka, aby nespadl z vozíku, je těžký. V té chvíli už na semaforu svítí pro chodce červená! To znamená, že doprava ve všech čtyřech proudech má zelenou! Mám jedinou možnost. Postavím se doprostřed silnice, zvednu obě ruce nad hlavu a stojím čelem proti všem. Pár vteřin čekám. Auta stojí, nikdo netroubí, nekřičí.

Znovu se sehnu k invalidovi. Konečně se mi podařilo botu nazout. Opřu se do vozíku, jednou rukou přidržuju dědka a spolu se bez úrazu dostaneme na druhou stranu silnice. Invalida ujíždí, až se mu hlava natřásá. Ani nepoděkoval. No co, stejně je nejlepší odměna dobrý pocit.

Trochu otřesená si v obchodu kupuji půlku grilovaného kuřete, oběd je vyřešen. Po něm je čas se na chvíli natáhnout. Večer musím do služby. Zvoní domovní zvonek. Po škole se u mě zastavil vnuk Matěj, je mu jedenáct. Dobře si rozumíme, ale při partii šachu mě naštve, vždycky mě porazí. Vyprávím mu zážitek s invalidou: „Nevěřil bys, Matěji, že autobusy, auta, náklaďáky – a co jich bylo – stály, čekaly, nikdo ani nezatroubil.“

Matěj odchází, já se převléknu do divadla. Snažím se nemyslet na to, že je to konečná. Spíš se těším, že mi celý sbor zazpívá Proč bychom se netěšili.

Zdena Rýdlová