Zpověď bývalého nácka: Věřil jsem, že mám tajné vědění

Pachatelem středečních útoků ve východoněmeckém Halle, které si vyžádaly dva životy, je podle informací magazínu Spiegel sedmadvacetiletý Němec Stephan Balliet. Motivem jeho násilných činů byly podle všeho antisemitismus a pravicový extremismus. Policie tak usuzuje na základě videa, které střelec během útoků natočil kamerou umístěnou na ochranné helmě. Při této příležitosti odemykáme rozhovor s mužem, jenž byl před deseti lety známou tváří východoněmecké neonacistické scény. Pak Christian Ernst Weißgerber své kumpány opustil, vystudoval filozofii a začal o extremismu psát a přednášet. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Jak jste se stal náckem?

Vybavuji si, jak se dospělí během mého dětství bavili o nacismu. Tichým hlasem povídali, jak hrozná byla válka i nacisté, ale že také všechno tak zlé nebylo. Stavěly se dálnice, každý měl práci, rodinná politika nebyla špatná. Aniž by někdo zmínil, proč Hitler dálnice stavěl, proč chtěl vysokou porodnost, proč dal každému práci – že to všechno souviselo s přípravou na válku.

Zároveň jsem ve svém okolí slýchal hodně rasistických názorů, ideál správného muže také připomínal disciplinovaného vojáka. Takže jsem si na cestě mezi neonacisty říkal, že jen do důsledku domýšlím, co si ostatní stejně myslí. Vybavuji si, jak otec říkal, že by prznitelé dětí měli dostat trest smrti – a jedinou stranou, která to prosazovala, byla neonacistická NPD.

Neděsil jste se ale toho, že skončíte u hnutí odpovědného za šílené zločiny z dob Hitlera?

Naopak. Nacisty obklopovala aura něčeho hrozného, monstrózního. A monstra nejsou jen strašidelná, ale také napínavá a dobrodružná – a jako mladého muže mě přitahovala. Také jsem tušil, že když se sám stanete monstrem, tak se vás ostatní bojí a vy máte svůj klid. To během dospívání nebyl špatný pocit.

A co Hitler a jeho zločiny?

Alternativní fakta byla oblíbená už během mého dospívání před patnácti lety. Přes nové přátele jsem se dostal ke knihám, které nabízely jiný než oficiální výklad dějin. Vrahy náhle byli Sověti nebo Američané, Němci byli oběťmi. Ocitnout se v roli oběti je přitažlivé a ještě přitažlivější bylo cítit a chovat se jako disident, který ví víc, než na gymnáziu říkal učitel dějepisu. Věřil jsem, že mám tajné vědění, jež ostatní nemají. Cítil jsem se jako jeden z posledních mužů, kteří podobně jako árijští rytíři dokážou jít do boje s temnými silami světa. Mimochodem, první člověk, kterého jsem na extremistické scéně potkal, vůbec neodpovídal obecné představě nácka. Měl dlouhé vlasy, maturitu a normální oblečení. Byl vtipný a sečtělý. Znal dobře konspirační teorie a alternativní výklady historie, což je v této komunitě znakem vzdělanosti.

Východní příběh

Jak moc rozhodovalo, že jste vyrůstal v durynském Eisenachu, tedy ve východním Německu? Myslíte, že byste se přidal k neonacistům, i kdybyste vyrůstal na západě Německa?

Můj příběh je asi do jisté míry východní. Na gymnáziu jsme beztrestně poslouchali angažovaný extrémně pravicový rock. To by se zřejmě na západním gymnáziu nebanalizovalo tak jako u nás. Na druhou stranu jsem potkal hodně nácků ze západu, proto se podle mě nejedná o východní problém. Pravda, rasistické, xenofobní myšlenky jsou v bývalé NDR rozšířenější.

Proč?

V prostředí, kde jsem vyrůstal, zůstaly předsudky ze socialistických časů. V hlavě mého otce berlínská zeď nikdy nepadla. Pořád žil ve světě, kde jsou dvě skupiny lidí – přítel a nepřítel. My, tedy solidární, pracovití, dobří „Ossis“ (Výchoďáci), a na druhé straně „Wessis“ (Zápaďáci), kteří nás chtějí vykořisťovat a poučovat. Bylo sice tabu otevřeně hájit nacisty, ale struktura nenávistného, antisemitského uvažování – tedy představa, že existují produktivní a neproduktivní skupiny obyvatel – byla podle mé zkušenosti nadále rozšířená.

NDR vždycky, kdy to jen trochu šlo, apelovala na vlastenectví, nacionalismus, a tato propaganda má, myslím, dodnes své následky. NDR byla vlastně jiná forma nacionálního socialismu. Navíc byla východoněmecká společnost až křiklavě homogenní. Na Západ přišlo hodně gastarbeitrů, zatímco u nás žil jen malý a dost izolovaný počet studentů a dělníků z Kuby, Vietnamu nebo Mosambiku. Někteří západoněmečtí náckové proto už v osmdesátých letech vzhlíželi k východu, kde podle nich ještě existoval pravý, nezkažený německý lid. Lídr západoněmeckých neonacistů Michael Kühnen hned v roce 1990 sepsal jakýsi pracovní plán pro východ.

Jak přispěli západní neonacisté k posílení východoněmecké neonacistické scény?

Využívali situaci, kdy se na východě hroutil průmysl, lidé ztráceli jistotu a teprve vznikaly nové státní instituce. Stíhání extremistů v té situaci nebyla priorita. Navíc se na venkově daly hrozně levně pořídit nemovitosti, kde se neonacisté usadili. Chtěli vytvářet dobré vztahy se sousedy, organizovat místní slavnosti a postupně získat nad oblastmi autoritu, budovat tzv. národně osvobozené zóny. To se povedlo jen zřídkakdy, jestli vůbec, taková strategie ale existovala.

Co se stalo se skinheady z devadesátých let, kteří byli tehdy v NDR nesmírně populární?

To je podle mě dobře vidět v Sasku. V Saském Švýcarsku byla obzvláště silná organizace skinheadů – a dnes tam v mnoha vesnicích Alternativa pro Německo získává pomalu padesát procent hlasů. Tehdejší skinheadi už nemají bombera a holou hlavu, ale zjevně jejich myšlení ovlivnilo okolní společnost. Samozřejmě neumím tuto souvislost statisticky prokázat, ale cítím ji. Sám jsem v Eisenachu před patnácti lety pozoroval, jak se starší neonáckové usadili, zklidnili, založili rodiny. Hnutí však dál podporovali nákupem triček a cédéček extremistických kapel, a hlavně svým dětem vštěpovali určité postoje a hodnoty.

Na extremistické scéně jste působil v letech 2004–2011, kdy už skinheadi nebyli zdaleka tak silní jako v devadesátých letech a východní Německo mělo nejtěžší fázi transformace za sebou. Nebylo tehdy už dost trapné být v pubertě „náckem“?

Nebylo to „cool“, ale to mi bylo fuk, naopak. Říkal jsem si: Odsuzuje mě mainstream, který je zjevně zkažený a prolhaný, takže musím být fajn. Ale nebyl jsem nikdy skinhead – měl jsem dlouhé vlasy a na skiny jsme s kamarády koukali dost spatra. Považovali jsme se za elitu nové národní revoluce.

Jaká byla přesně vaše role?

Nejprve jsem byl v národovecké skupině, která měla blízko ke klasickým nacistům. Hodně se u nás mluvilo o rase, árijcích, klasických antisemitských teoriích. Když mi bylo kolem osmnácti, tak jsem z tohoto prostředí přešel k více kosmeticky zkrášlenému rasismu, který už nepoužívá slovo „rasa“ a místo toho mluví o obraně německé kultury a evropských tradic.

Říkali jsme si Autonomní nacionalisté a snažili jsme se o modernizaci, omlazení neonacistického hnutí. Přebírali jsme některé věci od radikální levice, například antiglobalizačního hnutí – černé kukly nebo slogany v angličtině, které předtím byly tabu. V naší skupině jsme se také vzdali autoritářského, vůdcovského principu organizace a rozhodovali jsme více v debatním fóru.

Co bylo podstatou vašeho uvažování?

Že existují různé kultury, které žijí v daném historickém území a nejsou mezi sebou slučitelné. Byli jsme přesvědčeni, že evropská kultura, jež přinesla všechny velké vynálezy lidských dějin, je ohrožená skrytými mocnostmi, elitami, které ji chtějí zničit. Problém nebyli přímo cizinci, přistěhovalci. Existuje samozřejmě tupý rasismus, s výkřiky „cizinci ven“ a naříkáním, že nám imigranti berou práci. Podstatnější pro nás bylo přesvědčení, že elity organizují migrační proudy, aby Evropany ovládli, že tedy uprchlíky a migranty používají jako biologickou zbraň.

Být pánem ve svém domě

Jaké jsou podle vás nejdůležitější trendy v neonacistickém hnutí, které by laikové měli znát?

Že nácka už podle zevnějšku nepoznáte. A také je nutné chápat, že většina „nácků“, tedy lidí s rasistickými názory, se nehlásí k hitlerovskému Německu a sami se nepovažují za nácky. Je tedy třeba více přemýšlet, jaké vzorce myšlení jsou rasistické, nacionalistické a stavěl na nich nacismus, a rozpoznat tyto vzorce myšlení u sebe i v okolí.

V červnu zavraždil neonacista politika Waltera Lübckeho kvůli jeho postojům k migraci. Svědčí tato vražda o nějakých změnách v neonacistickém hnutí?

Nasvítila některé trendy, jež probíhaly delší čas. Existují ozbrojené militantní neonacistické skupiny a v posledních letech se nevyzbrojily jen ony, ale také různí ustaraní občané, které tajné služby vůbec nemají na radaru, a často mají názorově blízko k Alternativě pro Německo. Je to zčásti reakce na apokalyptické scénáře, jež lidé znají z médií. Roste počet lidí, kteří schraňují proviant nebo i zbraně a připravují se na nadcházející rozvrat.

Jak německou neonacistickou scénu změnil příchod uprchlíků v letech 2014–2016?

Došlo ke komické situaci, kdy se v roce 2017 jeden z nejdůležitějších funkcionářů NPD, tedy neonacistické strany, rozčiloval, že Alternativa pro Německo získává tolik voličských hlasů, ačkoli říká vlastně to samé co jeho strana. Neonacisté se cítí být utvrzení ve své pravdě a zároveň mají pocit, že jim půdu pod nohama berou národovečtí populisté z AfD.

Neonacisté tedy vnímají AfD jako konkurenci?

Ano. Militantní neonacisté samozřejmě považují AfD za málo revoluční, příliš kapitalistickou a podobně. Jde ale z jejich pohledu správným směrem a dokáže proniknout do nových společenských vrstev.

Je podle vašeho soudu Alternativa pro Německo extremistická?

Je to strana, která v sobě nepochybně obsahuje extremistické proudy. Rasisty, národovce, na něž se soustředí pozornost německých médií, ale také radikální katolíky a evangelíky nebo proruské neoliberální síly. Strana dává místo řadě extremistických, protidemokratických skupin.

Není zcela legitimní, když se lidé u voleb brání migraci a dalším změnám, což slibuje AfD?

Nehodnotím teď motivy voličů, ty mohou být různé a nejsou pro mě ani tak důležité. Faktem je, že každý hlas pro AfD podpoří stranu, která v sobě obsahuje nedemokratické frakce. Z peněz, jež za každý hlas od státu dostane, pak tato strana s nedemokratickými elementy po celé zemi staví svou stranickou infrastrukturu.

Poznáváte ve vašem domovském Durynsku politiky AfD, se kterými jste se setkal ve svých neonacistických časech?

Poslední neonacistická akce, které jsem se účastnil, byl v roce 2010 smuteční pochod připomínající spojenecké bombardování Drážďan. Na této pravidelné extremistické události v tom roce byl i Björn Höcke, dnes šéf AfD v Durynsku a lídr vlivné vnitrostranické frakce Křídlo. Je to člověk, který vzešel z neonacistických struktur, má v tomto hnutí přátele a dokáže za sebou nejen v Durynsku spojit hodně lidí. Jiní členové AfD ho samozřejmě kritizují, není to jednolitá strana.

Už jsme se bavili o tom, proč je v bývalé NDR neonacistická scéna silnější než na západě země. Vysvětlují úspěch Alternativy pro Německo v nedávných volbách v Sasku a Braniborsku ty stejné faktory?

Jen zčásti, nabalují se další důvody. Ve východním Německu dodnes na důležitých postech pracuje hodně lidí ze západního Německa a mnoho voličů to považuje za poručníkování ze západu. Další voliči mají pocit, že jsou ohrožená jejich privilegia nebo pracovní místa, protože například kvůli ochraně klimatu dojde k omezování těžby uhlí, které zvláště v Braniborsku dává mnoha lidem zaměstnání. Východní Německo také není multikulturní a lidé jsou pořád vystaveni zprávám o kriminalitě přistěhovalců, jež se na ně valí z mainstreamových novin, třeba z bulvárního Bildu nebo i z časopisů, jako jsou Focus nebo Der Spiegel. Vyvolává to v nich strach, že už nejsou pány ve svém domě.

Proč jste přestal být náckem?

Nevedla k tomu jedna zlomová událost, jedna konkrétní zkušenost. Tak o tom obvykle vyprávějí filmy a média, protože v článku máte jen omezený počet znaků a potřebujete jasný příběh a ve filmu chcete mít srozumitelnou zápletku. V reálném životě to chodí jinak. Náckem se stanete z kombinace spousty důvodů a z kombinace spousty důvodů hnutí opustíte. Zklamání z toho, jak ostatní reagují na vaše nápady, první pochybnosti o některých názorech, osobní konflikty, státní represe.

Konkrétně naše skupina Autonomních nacionalistů se zkoušela přes Messenger spojit s lidmi z radikální levice. Chtěli jsme se pokusit o spolupráci, o společný boj proti kapitalismu, ale levice to odmítla. Zůstali jsme v kontaktu, chtěli jsme se rétoricky cvičit, tahat z nich informace. V těch debatách ale někdy padly argumenty, které se mi zaryly do hlavy a vedly k pochybnostem.

V té době jste už studoval na univerzitě?

To byl další důležitý moment. Studoval jsem v Jeně a aktivisté z Antify na mě upozornili spolužáky. Ti mě pak nezdravili, odmítali se mnou pracovat ve skupině, izolovali mě. Bylo to nepříjemné, ale vedle těch zmíněných bodů mě to dovedlo k tomu, že jsem se z neonacistického hnutí stáhl.

To byl pouze první krok, od svých názorů jsem se distancoval až později. Pomohlo k tomu studium filozofie, kdy jsem byl konfrontován s jiným myšlením a začal si ho více pouštět k tělu. Během studia jsem se učil problematizovat stále více ze svého starého myšlení, dodnes to vlastně neskončilo, pořád se učím přemýšlet jinak. Extremistické uvažování je tak přitažlivé, protože lidé nechtějí příliš znát a řešit komplexní souvislosti. Konspirační teorie jim dají vcelku jasný výklad a pocit, že náhle chápou důvody válek nebo třeba útoků z 11. září. A všechny složité problémy svalují na nějakou skupinu lidí, ve které vidí nepřítele.

Proč jste vlastně studoval filozofii?

Chtěl jsem poznat myšlení velkých mužů, kteří v průběhu dějin dokázali zatlačit do pozadí malé muže. Dokázali své myšlení prosadit a já se chtěl naučit totéž. Brzy jsem zjistil, že je to nesmyslné a že nesmyslné jsou i moje motivy ke studiu fonetiky a jazykovědy, což byly mé vedlejší obory. Vybral jsem si je, protože jsem se chtěl naučit lépe řečnit, agitovat.

Čím zkušenost z neonacistické scény trvale ovlivňuje váš život?

Zůstane to mojí součástí i kvůli tomu, jak mě vnímají ostatní. Na přednáškách mě nikdo nepředstaví jako kulturního vědce nebo filozofa. Jsem bývalý nácek. Ač sám vím, že nejsem jen to a také moje minulost je bohatší.