Dlouhá noc. Jak zkrotit divoké turistické centrum

Je sice teprve pár minut po desáté večerní, Ben Frazier (29) už má nicméně jistý problém s artikulací. Vlasatý rodák z Phoenixu z americké Arizony stojí v tričku a džínech ležérně opřen o parapet okna hospody Lokál na rohu pražských ulic Dlouhá a Rybná. „Budapešť je teda lepší,“ řekne sebejistě a potáhne z cigarety. „Prostě je. I když Praha je velmi hezká, líbí se mi tady architektura.“

Frazier dorazil den předtím s kamarádem z Polska, kde byli hosty na svatbě. V evropské cestě pokračují v bytě pronajatém přes Airbnb v domě sousedícím s Lokálem a po složení kufrů se žíznivé dvojici Američanů nechtělo na drink chodit daleko. Půllitr s vychlazenou tankovou plzní, jíž je Lokál proslulý a která je, jak Ben uznává, „lepší než v Budapešti“, nechal uvnitř. Jak totiž informuje cedule zavěšená na lampě dva metry od něj – jsme v „rezidenční oblasti“ a tady je pití alkoholu na veřejnosti zakázáno. Kdyby si cedule nevšiml, což je vysoce pravděpodobné, upozorní ho na to výčepní z Lokálu, který tak již tento večer učinil u nekonečné řady dalších hostů mířících s pivem v ruce na ulici, jak si pak později značně frustrovaně povzdychne.

Bena ale skutečnost, že je v rezidenční oblasti, nijak zvlášť nezajímá. „V každé večírkové oblasti v každém městě na světě jsou rezidenti protivní,“ pokrčí rameny, mrkne na svého kumpána a přidá obvyklou radu: „Když se to někomu nelíbí, ať tu nebydlí.“ Zatímco ve městě, kde jsou na návštěvě, by nic „neregulovali“, doma v Phoenixu mají přísnější pravidla: bary zavírají (a veškerý prodej alkoholu končí) ve dvě ráno. Opatření oba Američané schvalují, protože jak už značně podnapilým hlasem zahlaholí Benův kamarád: „Po půlnoci se totiž nic dobrýho nestane.“

O pár hodin později to na opačném konci ulice, blíže ke Staroměstskému náměstí, trochu houstne, i když stále se zde neděje nic, co by se nějak prudce vymykalo scénám z nočního velkoměsta. Před klubem James Dean na rohu Dlouhé a ulice V Kolkovně si sedmadvacetiletý Nor Joachim přidržuje u ucha, u něhož mu zasychá úzký proužek krve, plastový sáček naplněný ledem. Před pár hodinami vystoupil z letadla společně se skupinou přátel, s nimiž přijel zapít fakt, že se jeden z nich – neomylně nyní identifikovatelný podle lesklého růžového kovbojského klobouku lemovaného peřím – za měsíc žení.

„Přijeli jsme poklidně zapařit, a ne se prát,“ říká rozladěně Joachim a ohlédne se na ochranku klubu, která ho podle jeho slov před chvílí vyhodila, přestože „nic neudělal“, jen mu vyklouzla sklenice z ruky. Muži z ochranky jen mlčky krčí rameny a skupina mladých Norů odchází pevně rozhodnuta užít si rozlučku se svobodou někde jinde. Vyhazovači o kus dál před barem Harley’s jsou o něco sdílnější. „To se stane hned, lidi se napijí a bývají agresivní,“ řekne svalnatý muž v černém triku a kalhotách s kapsami a napomene hlasitou skupinku cizinců, která si zrovna před barem sedla na chodník a pustila se do zpěvu.

Právě nejdelší ulice pražského Starého Města – a tyto vcelku banální scény z nočního života – se v posledních měsících stala ústředním tématem debaty, kterou čas od času prochází každé velkoměsto. Tedy jak najít rovnováhu mezi touhou rezidentů po klidném bydlení na jedné straně a naplněním přirozených funkcí centra města, mezi něž bohatý noční život bezpochyby patří, na straně druhé. Udržet balanc není snadné v žádné velké metropoli, v Praze ovšem v posledních letech rovnováhu do extrému vychyluje prudce rostoucí počet turistů (zatímco v roce 2000 jich přijelo dva a půl milionu, loni už téměř osm milionů) a na určitý typ návštěvníků navázaný byznys, který šikovně využívá nejasností v zákonech a vyhláškách.

Do mezí normality se pak celou situaci nyní snaží vrátit v rámci dříve nevídané spolupráce provozovatelé barů a město i skutečnost, že se po letech opakované mantry ekonomické prospěšnosti masového turismu začalo mluvit i o jeho negativních aspektech. Všichni ovšem očekávají běh na hodně dlouhou trať. Zázračně fungující recept totiž zatím nikde nenašli…