Změna, jaká tu nebyla

Až se bude příště sestavovat seznam klíčové politické agendy, která se v poslední době radikálně proměnila a nese v sobě velký potenciál ovlivnit Českou republiku, nemůže v něm chybět náš vztah k Velké Británii a Spojeným státům. Nejde o to, že bychom jej chtěli programově měnit například proto, že se nám nelíbí Donald Trump nebo hlasování pro brexit. Problém je v něčem jiném: v přirozeném vývoji událostí za Atlantikem a Lamanšským průlivem, který nelze přehlédnout.

Vidíme to každý týden a viděli jsme to i ten minulý. Boris Johnson navštívil Berlín a Paříž, kde bez úspěchu jednal o možnosti nové smlouvy o rozchodu s EU. Donald Trump ve stejném čase opět slovně zaútočil na Evropu a podle expertů připravuje obdobu své obchodní války s Čínou, tentokrát proti EU. Mnohé nasvědčuje tomu, že v příštích prezidentských volbách bude chtít na konfliktu s Čínou a Evropou dokazovat, jak dobře hájí americké zájmy.

Britský premiér zase nezakrytě směřuje k brexitu bez dohody. Po něm čekají jeho stranu parlamentní volby a v nich bude hledat viníky dost možná krajně nepříjemných problémů spojených s brexitem. Po ruce přitom nebude nikdo lepší než Brusel, Berlín a Paříž. Zřejmě právě proto si tam jel britský premiér pro „důkaz“ neochoty jednat. Důkaz, který naservíruje svým voličům.

Když to tedy shrneme: ještě nedávno naši nejpřirozenější spojenci Velké Británie a Spojené státy dělají politiku, která už nesměřuje k posilování vztahů, ale naopak k přímému konfliktu s Evropskou unií, tedy i s námi. Klíčová otázka přitom zní, jak daleko Trump a Johnson proti EU půjdou, zda budeme schopni či ochotni takový konflikt mírnit a za jakou to bude cenu. Nejen česká diplomacie má o čem přemýšlet.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

MAREK ŠVEHLA

zástupce šéfredaktora