Všichni mají pocit, že do češtiny můžou mluvit

„Pravidla češtiny jsou naprosto nepřizpůsobivá vůči změnám jazyka. A nejen co se týče slovní zásoby a přejímání z angličtiny, ale obecně struktury věty,“ říká šestadvacetiletá doktorandka Anna Marklová, která působí v psycholingvistické laboratoři Technické univerzity v německém Dortmundu.

Říkáte, že mezi lingvistikou a tím, co se za lingvistiku považuje, vězí hluboký příkop. Co jste tím měla na mysli?

Mám dojem, že práce lingvistů a lingvistek je veřejnosti většinou prezentovaná nějak takto: Lingvista je člověk, který sedí nad slovníkem a rozhoduje, co se může psát a co ne, hořekuje, když mladí používají anglicismy, a v pouliční bitce ho odrovnáte hlasitým výkřikem „bysme“. Rozhovory s lingvisty a lingvistkami podle toho také vypadají: omezují se zhruba na tři témata – kodifikace, tedy stanovení normy spisovného jazyka, dále přechylování a anglicismy. Přitom to je něco, čím se drtivá většina lingvistů vůbec nezabývá. Studiem lingvistiky člověk rychle pochopí, že nelze jazyk posuzovat způsobem „tak takhle je to správně, takhle nesprávně“. To je ten příkop.

V každém případě debaty veřejnosti na téma nakládání s rodným jazykem bývají dost vyhrocené.

Ano, bývají. Podle mého názoru ale většina lingvistů uvažuje tak, že jazyk, který používáme a kterým komunikujeme, je ovlivněn mluvčími a vyvíjí se, aby byl moderní a hlavně funkční. Naopak zastánci kodifikace – z řad pedagogů, veřejnosti, ale i některých lingvistů – požadují udržení jazyka v kategorii, kterou považují za jedinou možnou správnou. Tedy svázanou tuhými a složitými pravidly.

Možná je to tím, že rodný jazyk je považován za naši identitu, proto tak silná potřeba jej bránit proti „prznění“ – třeba právě pronikání anglicismů do češtiny. Ostatně čas od času lze v tomto směru zaznamenat i pokusy zákonodárců.

Problém je, že se snažíme jazyk chápat jako systém – a co jde mimo něj, raději označíme za výjimku. V oné snaze zákonodárců, která – pokud vím – tak čas od času přichází hlavně z řad komunistických poslanců, cítím určitou nostalgii podobnou pocitu, jako když se vám hroutí pod rukama něco, co jste znali celý život; začne se měnit vaše město, kde jste se narodili a žili celý život, zrušili obchod, kam jste chodili jako děti nakupovat, a místo toho tam stojí moderní barák, který vám připadá hnusný. S tím nic nenaděláte, ale s jazykem je to naopak; všichni totiž mají pocit, že do toho můžou mluvit, ovlivňovat to. Že je to zkrátka náš jazyk a my víme, jak by měl správně vypadat.

S oblibou říkáte, že lingvistika je „neskutečně cool“. Co je na ní cool?

Mě na jazyce nejvíce fascinuje, jak hluboce ovlivňuje naše uvažování o světě, jak ovlivňuje společnost; skrze jazyk lze totiž rozpoznat způsob lidského myšlení, je dokonce jednou z přímých cest k němu. Při výzkumech v psycholingvistické laboratoři v Dortmundu, kde pracuji, zjišťujeme, že to všechno, o čem mluvím, můžeme experimentálně a empiricky zachytit a získat tak cenná data. Náš tým se zaměřuje na otázku jazykové relativity, kdy pomocí monitorování pohybu očí zkoumáme, jak mluvčí různých jazyků sledují obrazy a scény. Zjednodušeně řečeno, jde o to, že gramatika rodného jazyka ovlivňuje naše vnímání – tedy že například mluvčí angličtiny a mluvčí češtiny vnímají jednu a tu samou scénu jinak. Nebo další velké téma, které zkoumáme – bilingvismus a jeho vliv na poznávací procesy lidského mozku. To je přece hrozně cool, ne?

O co přesně jde v teorii jazykové relativity?

Teorie lingvistické relativity definuje jednu z možností, kterými se dá popsat vztah jazyka a myšlení. Dříve se soudilo, že všichni o světě přemýšlejí stejně a popisují jej skrze naučená slova a koncepty. V pozdější fázi se lingvisté domnívali, že základní gramatiku máme vžitou v hlavě. A teorie lingvistické relativity tvrdí, že máme před očima filtr z našeho rodného jazyka a informace o světě si ukládáme do hlavy na jeho základě. Americký lingvista Dan Slobin přišel s teorií „thinking for speaking“ – to znamená, že pokud jsme nuceni v jazyce například vyjádřit, zda je akce dokončená, či nedokončená, budeme si toho v okolním světě všímat víc než mluvčí jazyka, kteří toto vyjadřovat nemusejí. My se v naší laboratoři zabýváme teorií „seeing for speaking“, která na Slobina navazuje a říká, že tento rozdíl existuje nejen, když mluvíme, ale už když se na svět díváme.