Pravda pod ledovcem

Jestliže debutem loňského roku byl Magnesií Literou oceněný román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, pak tím letošním se pravděpodobně stanou Pohyby ledu od A. Gravensteena. Už na titulní straně prvotinu opěvuje literární vědec a kritik Petr A. Bílek a také zmíněná spisovatelka Cima. Její motivace se zdá zřejmá – pochází ze stejné nakladatelské stáje a příběh podobně jako ten její tematizuje paralelní světy.

Bílka pak možná zaujalo, co všechno Pohyby ledu naznačují, ale čím nejsou. Často zavedou čtenáře na cestu žánrového stereotypu, ale když má pocit, že už ví, kde se nachází, rychle jej svedou a vtáhnou do husté houštiny uměleckého románu.  A nemožnost odhadnout, jak se vyprávění bude vyvíjet, je velmi osvěžující.

Apatický detektiv

O autorovi skrývajícím se pod pseudonymem A. Gravensteen není známo mnoho podrobností. Jistý je snad jen fakt, že se jedná o exaktního vědce se slabostí pro severské země. V jednom z mála rozhovorů, které poskytl, opatrně přiznal, že má v oblibě dílo Franze Kafky i argentinského románového experimentátora Julia Cortázara. A zasazení jeho debutu do souřadnic mezi bezvýchodnost a roztříštěnost moderního světa ovládaného náhodou už má blíž k pochopení příběhu Miroslava Hammera přezdívaného Rosli, apatického novináře se slabostí pro gin, krásné dívky a vlastní kytarové songy.

Loserovský třicátník zajištěný rodiči proplouvá životem na vlně sebeironie,…