Pospěš si domů
Chytlavé album Sleater-Kinney sleduje témata, která jsou v rocku stále raritou
Když časopis Time označil v roce 2001 trio Sleater-Kinney za nejlepší kapelu v Americe, většina čtenářů neměla tušení, o kom je řeč. Odjakživa bylo miláčkem kritiků a znalců, ale tato obliba se nikdy nepřeklopila v komerční úspěch a slávu. Když za nimi tehdy dorazil fotograf, zastihl tyto tři ženy v oblečení ze second handu, právě vykládaly aparaturu z dodávky a samy ji stěhovaly do zkušebny. Nic neukazovalo na to, že se jedná o rockové hvězdy. Nebyl tu znát ani jejich narůstající kulturní vliv, který v průběhu dalších téměř dvaceti let nabíral na síle a naplno ho potvrzuje aktuální album The Center Won‘t Hold.
Svůj garážový zvuk Corin Tucker a Carrie Brownstein (bubenice Janet Weiss kapelu opustila po vydání aktuálního alba) postavily na dvou prolínajících se kytarách a pichlavých hlasech. Vzešly z feministické punkové Riot Grrrl scény poloviny devadesátých let a zároveň ji přesáhly. Téměř všechny otázky spojené s genderovou nerovností Sleater-Kinney pojmenovaly či aspoň pootevřely již před dvěma dekádami. Jak s hrdostí říká Tucker v profilu pro The Guardian: „Hnutí #MeToo a nespravedlnosti patriarchálního systému komentujeme už od roku 1995!“
Kombinace ostrého zvuku i témat zajistila Sleater-Kinney náskok, který hlavní proud teprve dohání. Po pauze, kterou si vybraly v letech 2006–2014, se kolem nich srotilo výrazně mladší publikum a na festivalech hrají v nejlepších časech. Mají dost příběhů a zkušeností, které jsou atraktivní pro novou generaci Z. Tyto dojmy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu