Veď mě dál, cesto má

Otevřu oči. Můj tradiční táborový podsaďák vystřídal moderní rozkládací stan. Nacházím se uprostřed Summit Bechtel Reserve, americké přírodní rezervace. Hned při snídani bohatě naplním svůj denní příjem cukru a můžu vyrazit. V aplikaci si s kamarády vybíráme, co dneska podnikneme, láká nás potápění. Procházím kolem obchodů, restaurací i nemocnice. Přestože jsem na celosvětovém skautském setkání jamboree, připadám si trochu jako ve městě. Je nás tu přes pětačtyřicet tisíc.

Po asi dvou kilometrech cesty se zařadím do fronty a dávám se do řeči se skauty z Kazachstánu, naučí mě pár ruských slovíček a popíší mi fungování jejich oddílů. Já je zase seznamuji s tradicemi naší země. Překvapuje mě, kolik lidí Česko zná. Na stvrzení přátelství se k sobě přiblížíme speciálním náramkem, klik a v apce mi přibudou kontakty na nového kamaráda. Dlouhé čekání se vyplácí a já si nakonec mohu užít dvacet minut potápění s přístroji.

Co dál? Střelba, nebo jedna z nejdelších zip line (lanový skluz, pozn. red.) na světě? Podle appky je na obou aktivitách několikahodinová fronta, takže vím, že bychom je už dneska nestihli. Radši se tedy vydávám do expo stanů, kde se prezentují jednotlivé země.

V našem stanu se dobrovolníci z české delegace snaží účastníkům přiblížit historii českého skautingu s heslem „Unbreakable“, které představuje naši vytrvalost ve snaze zachovat skaut i během totalitních režimů. Mimo jiné se návštěvníci mohou naučit plést turbánek, bojují s ježkem v kleci nebo se virtuálně rozhlédnou po typickém českém tábořišti.

Při cestě zpět do základního tábora mě zastaví nadšený Američan a ptá se, zda nechci vyměnit šátek s logem české výpravy za jeho americký. Rád mu vyhovím a cestou posbírám další úlovky v podobě nášivek a skautských odznáčků. Vypadá to tady někdy jako tržnice.

Když jsem si chtěl kvůli horku sundat boty, znovu jsem si uvědomil, jak jsou na jamboree pravidla nastavená trochu jinak než u nás. Například je povinné nosit boty s pevnou špičkou, vedoucí se nesmí dotknout účastníka a holky se nesmí koupat ve dvoudílných plavkách.

Bezpečnost je tu na prvním místě a klade se na ni důraz. V rámci posílení české hrdosti jsme se rozhodli postavit si stožár ze stromů z lesa místo vyfasované hliníkové tyče. Že se lehce nakláněl na stranu nevadilo, hlavně že byl nejvyšší z tábořiště. Tady jde o čest. Američanům česká hrdost nic neříká, a jakmile se přiblížila bouřka, donutili nás stožár sundat. Za tu chvíli slávy to ale stálo.

V našem „městě“ mají svůj prostor samozřejmě i různá náboženství. Ve vyhrazeném stanu mají své obřady, někdy se ozývají buddhistické mantry, jindy muslimské zpěvy, jednou se po šabatu konala košer hostina, ze které se člověk mohl vydat na hudebně-kulturní ceremoniál.

Jindy si užívám zábavu z úplně jiného soudku – třeba hudební show DJe z Toronta a společnou večeři s bangladéšskou výpravou.

Dnes večer se společně s lidmi ze 152 zemí světa vydáváme na Unity Show. Mísíme se s davem přicházejících účastníků. Na mostě vedoucím přes údolí, rozhoupaným pod kroky stovek lidí, se připojujeme ke zpěvu písní, které jsou známé lidem po celém světě. Veď mě dál, cesto má tu docela sedí.

Z té společné energie mi naskakuje husí kůže. Nakonec není třeba areál plný adrenalinových sportů nebo dechberoucí dronové show, abych naplno pocítil sounáležitost tohohle společenství.

Tady jsou nás tisíce, na světě miliony. Hodně rozdílní, ale zároveň jednotní. Mnoha, a přesto jedním hlasem tu opakujeme skautský slib: společně se zavazujeme zanechat svět lepší.

Žalud, Blecha, Horalka, Lucka, Vědunka, skauti z pražské Záře