Léto 1969
Před padesáti lety ve Woodstocku ukázala jedna generace, že chce žít jinak než její rodiče
Ostré ranní slunce v ten okamžik na chvíli zašlo za mraky, když na pódiu štíhlý černoch v blankytně modrých sametových kalhotách, bílé košili s dlouhými třásněmi a s růžovou stužkou v hustých černých vlasech hrábl do strun elektrické kytary. A pak začal hrát melodii, snadno pro všechny rozpoznatelnou po pár tónech. Publikum, které to pondělní ráno posedávalo kolem na udusaných loukách mléčné farmy v městečku Bethel ve státě New York, už prořídlo na nějakých pětadvacet tisíc lidí. I když to na návštěvu běžného koncertu není málo, šlo už jen o torzo z ohromného půlmilionového davu, který farmu a okolí „obsadil“ v předchozích dnech. Těmto vytrvalcům na samý závěr tří dnů „míru, hudby a lásky“ zahrál kytarista Jimi Hendrix svoji variaci na americkou hymnu. „Jsem Američan, tak jsem prostě zahrál americkou hymnu, to je celé,“ krčil Hendrix rameny později v televizním rozhovoru o svém vystoupení, které se mezitím stihlo stát legendou. Nikoli bez důvodu.
Na hudebním festivalu Woodstock se totiž od 15. do 18. srpna roku 1969 bavila hodně jiná Amerika než ta, která se během produkce Hvězdami posetého praporu, jak zní oficiální název hymny USA, s pravou rukou na srdci staví do pozoru. Bylo to nakonec zjevné na první pohled. Ve čtyřhodinovém dokumentu, který o Woodstocku natočil režisér a kameraman Michael Wadleigh, se v jeden moment indický guru Swami Satchidananda uchváceně a trochu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
