Zlatá éra seriálů

Hollywoodská studia si letos z diářů pečlivě vyškrtla 4. červenec. Jako datum, na kdy nemají plánovat do distribuce žádný velký film. Ne že by žádný neměla po ruce, ale na stejné datum načasovala streamovací společnost Netflix premiéru třetí řady svého populárního seriálu Stranger Things. Nostalgicky laděné šarmantní retro dobrodružství party teenagerů evokující popkulturu osmdesátých let totiž slibovalo stát se hitem začátku léta, s nímž nemůže síly měřit ani komiksový Spider-Man. Televizní seriály nemají dnes jen lepší pověst než filmy.

Zábava dříve spojovaná s „blbou bednou“ získala s nástupem tzv. kvality TV – vypravěčsky, tematicky i formálně inovativních a odvážných seriálů – pověst chytrého umění a za poslední dekádu se definitivně usadila v kulturním epicentru. Jak ukázala nedávno uzavřená fantasy Hra o trůny, seriály dokážou vzbudit podobné fanouškovské nadšení jako letní hollywoodské trháky, udělat z těžkého tématu atomu a katastrofy v jaderné elektrárně po letech zásadní sdílený zážitek jedné generace diváků napříč kontinenty, jako se to podařilo seriálu Černobyl, nebo jako Stranger Things pozastavit čas a umožnit čtyřicátníkům, aby si znovu připadali, že je jim třináct. Producenti jsou ochotní do seriálů investovat nemalé peníze.

Například jeden díl poslední řady Hry o trůny vyšel HBO na patnáct milionů dolarů. A produkce stoupá geometrickou řadou. Jen za první letošní půlrok vzniklo tři sta původních seriálů (včetně nových řad těch již existujících). Tvrzení, že žijeme v novém zlatém věku televize, tak aktuálně vystřídalo jiné – že žijeme ve zlaté přefouknuté seriálové bublině. Jinými slovy, fanoušci televizních seriálů se nikdy neměli lépe. Zároveň se ale taky nikdy neměli hůř.

Bufet pod osmitisícovkami

Šéf společnosti FX John Landgraf už pár let tvrdí, že dnes je na světě až „příliš mnoho televize“. Kritici tohoto pohledu namítají, že v realitě bezedných videoték Netfixu a Amazonu nic takového jako „příliš mnoho televize“ neexistuje. Faktem je, že více než půlka nových seriálů nepřežije první sezonu a vykřesat z průměru skutečný fenomén se zdá být větší výzva než v minulosti, kdy se nad seriálovou planinou tyčilo několik vrcholů v podobě Rodiny Sopránů, Šílenců z Manhattanu nebo Breaking Bad. Poslední monolit, Hra o trůny, navíc letos po osmi letech skončil a dříve extrémně vybíravá HBO zvýšila produkci ve snaze vyšplhat co nejrychleji na další podobný vrchol. Její snahy ale doprovází jistá skepse a pocit, že si možná brzy budeme muset zvykat na nižší seriálové kopce.

Rádi byste se podívali na černohumorné špionážní drama o vztahu agentky a nájemné vražedkyně? Zajímá vás, jaké problémy řeší třicetiletá sýkorka, nebo dvě sedmdesátnice, jejichž manželé je po letech opustí, protože zjistí, že jsou na kluky? Štve vás Donald Trump, trápí vyhlídky západní demokracie a zároveň chcete věřit, že to všechno dobře dopadne? Nebo jste zapálení fanoušci popkultury osmdesátých let, je vám čtyřicet a rádi byste znovu zažili pocit, kdy vám bylo dvanáct? Není problém. Současná seriálová produkce z ranku takzvané kvality TV nabízí pro každého něco.

Seriálová produkce letí posledních několik let strmě nahoru. Scénu charakterizuje nadprodukce a obsluhování malých segmentů publika vyhraněnými tématy. Spletité, temné krimi ságy o morálně ambivalentních antihrdinech, které vzaly rutinní žánr a změnily jej v něco zcela nečekaného a které v první dekádě nového milénia odstartovaly zlatou éru seriálu, se vytratily. Příznačně, Volejte Saulovi, jenž jako spin-off Breaking Bad sdílí přímou DNA s tím nejlepším, co v žánru kriminální kvality TV do roku 2012 vzniklo, existuje víceméně v tichosti na divácké a mediální periferii.

Do popředí se dostávají tituly zdůrazňující etnickou jinakost nebo jinakost identity (Atlanta, Nesvá, Transparent), ženské hrdinky (Ostré předměty, Sedmilhářky, Potvora, The Marvelous Mrs. Maisel) nebo ty rezonující se současnými společenskými tématy – třeba The Rain či Dark, jež se v tématu dětí napravujících chyby generace rodičů potkávají s bojem proti změně klimatu. Podobné aktualizační téma by bylo ostatně možné najít i pod popkulturním nánosem Stranger Things, kde partička dětí řeší dospělými zaviněnou experimentální apokalypsu. Za posledními třemi stojí streamovací společnost Netflix. Právě ona a její obchodní strategie sehrály roli rozbušky, která protrhla přehradu se seriálovou produkcí, zrychlila vývoj, vpustila nové talenty, rozevřela pole témat i obsloužených diváckých skupin. V konečném důsledku ale také o něco snížila kreativní laťku.

Hoď ho do stroje

Názory na třetí řadu seriálu Stranger Things se můžou rozcházet. Na jedné scéně, která má šanci vytanout z paměti i po letech, se ale většina shodne. Ke konci posledního dílu, uprostřed nejvypjatější akce na záchranu světa před ruskými zloduchy a monstrem z jiné dimenze, spustí dva teenageři milostný duet. Přes vysílačky začnou zpívat ústřední píseň z německého hitu z roku 1984 Nekonečný příběh. Okouzlující scéna, která okamžitě rozsvítí celé dílo, stejně jako oči čtyřicátníků, v sobě má až něco mechanického.

Jako by ji naprogramoval počítač, který tvůrcům řekl, že jim ve finále chybí jeden povznášející, dokonalý nostalgický moment. A není vyloučeno, že to tak bylo. Režisérsko-scenáristická dvojice, bratři Matt a Ross Dufferovi, zmíněný hit jistě z repertoáru globálně sdílných odkazů vybrala sama. Načasování a nutnost ho zařadit jim ale klidně mohly vyjít z počítačového algoritmu. Právě s ním totiž Netflix spojil svůj obchodní model i reputaci televize budoucnosti.