Umění pod sukní

Paní Věra Dědičová nevypadá jako člověk, který s odchodem do důchodu opouští pozici, jež jí poslední dekády poskytovala vzrušující život. Plachá dáma tiše popisuje, že to byla fyzicky náročná práce, ke které potřebujete „mimořádnou trpělivost“, a jediný dobrodružný aspekt jejího zaměstnání prý spočíval v tom, že nesměla udělat žádnou chybu. Jde totiž o hodně. Dědičová je restaurátorka specializující se na období baroka a posledních pětadvacet let pracovala v Národní galerii. V ní teď můžeme vidět její opus magnum, po jehož dokončení instituci opouští.

„Jednotlivé vrstvy jsem postupně odstraňovala ostrým skalpelem a pak injekční stříkačkou napouštěla dřevo zpevňujícím roztokem, aby se mi to nerozpadlo pod rukama. Někam jsem se musela vracet i desetkrát,“ vypráví před sochou Pieta z Bílska, která je nyní coby „dílo sezony“ k vidění v pražském Anežském klášteře. Odborníci dlouhá léta mysleli, že jde o barokní plastiku z 18. století. Nyní ale museli vznik řezbářského skvostu z jižních Čech posunout až na začátek 16. století na samý sklon gotiky.

„Musely jsme být pokorné k originálu a zároveň mu pomoci přežít další stovky let, což bylo v tomto případě kvůli rozsáhlému napadení červotočem opravdu těžké,“ popisuje úskalí práce restaurátorek kunsthistorička Štěpánka Chlumská. Ta se v galerii specializuje na středověké umění a na soše s restaurátorkou Dědičovou pracovala…