Otrlá nebudu nikdy

Jihočeská kriminalistka Renáta Miková vyšetřuje ty nejzávažnější zločiny – specializuje se na vraždy a také na násilí páchané na dětech. Úspěšně vyřešených případů má na svém kontě desítky a v oboru se řadí ke špičce. Původní profesí učitelka byla také vůbec první ženou v Česku, která začala před lety pracovat na pozici vrchní komisařky. Před pár týdny dostala za svoji práci ocenění Policista roku 2018.

Máte za sebou desítky případů. Stane se člověk časem otrlejším?

Otrlá asi nebudu nikdy, když vidíte někoho brutálně zavražděného, zohaveného, s poškozenými orgány, tak je to pro člověka vždycky děsivé, na to si nikdy nezvyknete. Nebo když máte v pitevně na stole malé dítě či novorozence, kterého matka, místo aby ho dala do babyboxu, uškrtí, strčí do igelitového pytle a pohodí, to nikdy nepochopím. Nicméně já to musím brát v tu chvíli tak, že jsem tu od toho, abychom s kolegy vypátrali pachatele, který to neštěstí způsobil – je to v zájmu nás všech, kteří na případu pracujeme, abychom našli konkrétního viníka. Abychom mohli ukázat prstem a pozůstalým a poškozeným říct, že tohle je ten člověk, kvůli němuž přišli o syna, sourozence, rodiče, o někoho, kdo jim bude celý život chybět. A že ten člověk za to bude potrestán. To je pro ně hrozně důležitý moment – když vědí, kdo to způsobil, uleví se jim, mohou za tou hrůzou udělat pomyslnou tečku. I když ta úleva má svoje meze, blízké jim už nikdo nevrátí.

Jak vy sama v sobě děláte tečku?

Nedá se to úplně vymazat, minimálně po dobu, kdy člověk na případu a spise pracuje, tak všechno vnímá o dost intenzivněji a práci si často nosí v hlavě i fyzicky domů. Když je pachatel dopaden a jde k soudu, případ pro mě – na rozdíl od poškozených, kteří si ponesou trauma celý život – končí, i když ani pro mě není úplně jednoduché oprostit se od toho. Snažím se hodně relaxovat, čistit si hlavu, hlavně sportem nebo s rodinou, s vnoučaty, dcerami a s jejich partnery.

Když jsme si domlouvaly schůzku v Budějovicích, zrovna jste chodila „podívat se“ k soudu. Co se u soudu projednávalo?

U českobudějovického krajského soudu běželo přelíčení s pachateli vraždy manželského páru v mobilheimu na Písecku u obce Dobešice, došlo k němu začátkem ledna 2018, na případu jsem s kolegy pracovala. Vraždu spáchal slovenský pár, mladá žena a muž, velmi surovým a brutálním způsobem, padlo více než dvacet bodnosečných ran. Rodiče našel jejich syn, kterému se neozývali na telefon, obraz té scény mu způsobil trauma, které si ponese nejspíš do konce života. Ukradli peníze, kolem čtyř set tisíc korun, mladá žena se přitom s manželi znala, zaměstnali ji a nějaký čas u nich dokonce bydlela, brali ji téměř jako svoji dceru. Rozsudek je zatím nepravomocný, ale oba dostali výjimečné tresty, žena ve výši 28 roků, muž 27 let.

Věci, které vidíte, jsou hodně drsné, až hnusné. Měla jste někdy moment, kdy jste si řekla – a dost? Že svět je špatný a zla příliš?

Ta práce je pro mě hodně důležitá. Tomu zlu čelíme, jak jsem říkala, právě tím, že se ženeme za pachatelem, abychom pozůstalým řekli: My jsme vypátrali, kdo to je. Aby věděli, že existuje spravedlnost.

V jednom rozhovoru jste řekla, že pro vás i přes tyto zkušenosti zůstává pachatel pořád lidskou bytostí. S tím by se třeba rodiče zavražděného dítěte asi neztotožnili.

V tomhle musím být profesionálka, musím se i k takovým lidem chovat slušně, nenechat se strhnout emocemi. Proto říkám, že i když proti mně sedí člověk, proti kterému za pár minut vznesu obvinění za vraždu spáchanou třeba obzvlášť trýznivým způsobem, pořád je to lidská bytost, které podám ruku nebo uvařím kafe. O vině rozhodne soud.