Lao’hřib

Čína je v české politice téma, u kterého panuje vážné podezření, že nemůže dopadnout dobře. Část našich volených zástupců má při pohledu na Dálný východ před očima dolary. Další si udržují distanc, protože tuší, že za rohem by mohli stát Petr Kellner a Miloš Zeman, jejichž přítomnost věstí problémy. Starobylé říši s těžkým jazykem, odtažitou kulturou a nepřehlednou mocenskou strukturou rozumí ve středu Evropy málokdo, a tak se tu snadno dělají chyby.

Známým příkladem je prohlášení nejvyšších ústavních činitelů k Číně z října 2016, ve kterém prezident, předseda vlády a šéfové obou komor parlamentu slibují, že Tibet a Tchaj-wan považují za součást Číny. Prohlášení bylo reakcí na schůzku ministra kultury s dalajlamou, který byl v Praze na konferenci a oba muži spolu několik desítek minut mluvili. Čeští politici se tehdy natolik zalekli možného čínského hněvu a komplikací v proudu očekávaných čínských miliard do Česka, že se uvolili k aktu odpovídajícímu plně podřízené zemi cizí mocnosti. Ostatně sami Číňané byli hloubkou úklony překvapeni. Efekt to však nemělo žádný: čínské miliardy do země netečou, neboť si čínská moc Česko nevyhodnotila jako zemi, kde by se tak mělo dít.

Právě ve vztahu k Číně se teď ale děje věc, která dosavadní vzorec česko-čínských vztahů narušuje. Pražská koalice se rozhodla dostat z partnerské smlouvy s Pekingem deklaraci, v níž Praha uznává Tibet a Tchaj-wan za součást…