Istanbulské procitnutí

Na to, že lidé nečtou pozorně nebo vůbec texty, na něž mají silný názor, už jsme si v postfaktické době tak nějak zvykli. Alespoň jednou se toho někdy dopustil každý z nás, k máslu na hlavě se – ač velmi nerada – přiznává i autorka glosy. I v postfaktické době nicméně existuje oprávněný předpoklad, že dokumenty typu zákonů či mezinárodních smluv čtou alespoň politici, když už o nich tedy rozhodují. V tomto směru překvapila současná zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO), když minulý týden na setkání s novináři řekla, že její původně skeptický postoj k tzv. Istanbulské úmluvě, která má za cíl boj proti domácímu a sexuálnímu násilí, proměnil fakt, že si dokument pořádně přečetla. A podle svých slov zjistila, že se úmluva skutečně věnuje problematice násilí páchaného na ženách, jak oficiálně inzeruje, a nikoli propagaci mytické „genderové ideologie“, která má prý za cíl smazání biologických rozdílů mezi muži a ženami, jak varují někteří církevní představitelé, dezinformační weby nebo řada konzervativněji naladěných politiků.

Přesto nebudeme Helenu Válkovou příliš natírat. Mohla by přiznáním, které mimochodem vyžadovalo jistou odvahu, debatu postrčit směrem ke klidnějšímu tónu, než měla doposud. Pokud přijde ujištění, že věci se mají jinak, nikoli od „obvyklých podezřelých“, ale právě od profesorky trestního práva a exministryně spravedlnosti, zvyšuje to naději, že odpůrci úmluvy budou alespoň naslouchat. Válková už nakonec jeden velmi zajímavý argument dodala –…