Dopisy

Minulý týden

Respekt 29/2019

Třetího července 2019 zemřel profesor Jacek Baluch. Velvyslanec Polska v Česku, čechofil, profesor slavistiky, překladatel české literatury, znalec českých reálií, kamarád Václava Havla. Také strávil nějaký čas ve vězení v boji s komunismem. Člověk, který udělal opravdu hodně pro polsko-české vztahy. Myslíme si, že si zaslouží o něco víc, než jen jednu větu na poslední stránce časopisu Respekt: „Zemřel Jacek Baluch.“

Lidí, kteří jsou schopni pozitivně ovlivnit vývoj vztahů mezi dvěma státy zásadním způsobem, je málo… Měli bychom je podporovat, když jsou na živu, a s úctou vzpomínat, když zemřou.

Upřímně řečeno, moc nás to zklamalo.

Mirka a Michał Hanczakowscy

Třináct dní na převrat

Respekt 30/2019

Reaguji na článek s podtitulem Cesta „evropské premiérky“ Ursuly von der Leyen k nečekanému vítězství, konkrétně na tvrzení o tom, že se v Evropském parlamentu „nenajde téměř nikdo, kdo by necítil pobouření nad způsobem výběru německé ministryně“. Nevím, zda jsem tak velkou výjimkou, ale osobně žádné pobouření skutečně necítím. Naopak jsem přesvědčený o tom, že systém tzv. spitzenkandidátů je nejen nešťastný, ale dokonce nebezpečný. Ti, kdo prosazovali do křesla šéfa Evropské komise toho ze spitzenkandidátů, který stojí v čele nejúspěšnější frakce EP, by totiž měli odpovědět na otázku, zda by tento systém – jenž nemá oporu ve smlouvách – prosazovali i v okamžiku, kdy by první na pásce byl některý z populistů. A že nejde pouze o hypotetickou variantu, je, doufám, jasné. To vše říkám jako člen nejsilnější frakce EPP: jsem přesvědčený, že loajalita k liberálnědemokratickému uspořádání musí převládnout nad příchylností ke stranickému tričku, i když to může být bolestivé.

Stanislav Polčák (STAN),
europoslanec

D3, naše priorita

Respekt 30/2019

Asi čtvrt století jsem abonentem Respektu a současně členem spolku Krajina 2000, který se věnuje krajině dolního Posázaví, tedy i problematice dálnice D3 v této oblasti. Marek Švehla se v článku v 30. čísle podivuje (i na české poměry) velkému množství postupně slibovaných termínů realizace dálnice D3 ve Středočeském kraji. Jsou dálnice, které měly už dávno sloužit, například chybějící jihovýchodní segment Pražského okruhu. A dálnice, jež kvůli problematičnosti všichni nechávají na starost potomkům. V autoatlase z počátku devadesátých let je původní návrh dálnice D3 vedoucí východně od Jílového bez jediného tunelu (jako ostatně celá D1 z Prahy do Brna). Byl to standardní inženýrský návrh, jeden z méně špatných. První porevoluční komunální elity, dřív než se občané rozkoukali, prosadily přesunutí dálnice na západ od Jílového, což kromě jiného generovalo potřebu velmi vysokého mostu přes Zahořanské údolí. Když občané Libře tento most v referendu odmítli, měli projektanti zvolit jinou trasu. Jednou z možností byl v té době projekt východní varianty D3 zpracovaný ateliérem Promika se shodným hodnocením EIA jako oficiální západní varianta. Zodpovědné orgány místo toho „obohatily“ západní variantu o tři tunely, které však nevedou vodorovně, jako v Alpách a všude jinde, ale s největším sklonem povoleným pro dálnici: v jižním směru nejprve dolů do Zahořanského údolí, pak nahoru k Jílovému a opět dolů k Sázavě. Kromě řady dalších problémů druhý tunel strhne vodu studním řady obyvatel a Svatováclavským lázním a třetí tunel vede územím nezmapované těžby zlata od středověku po 20. století (obdoba problému D8 v Českém středohoří). Cena realizace, v době, kdy nebudeme příjemci, ale plátci v rámci EU, jakož i provozní náklady a rizika tunelů jsou samostatné kapitoly.

Tato západní varianta má dvě alternativy: dálnici D4 vedoucí do Písku, odkud spojení do Českých Budějovic není problém; či stávající silnici I/3 vybavit mimoúrovňovými křižovatkami, obchvaty obcí a dalšími prvky, například zastropením trasy mezi Benešovem a Konopišťským zámeckým parkem, jak to za minulého šéfa ŘSD slíbilo.

Otakar Šmíd, Jílové u Prahy