Chtít, nebo splnit?

K četným lamentacím, že Česko přišlo o ambice, bychom se možná měli podívat, kdy se mu to stalo. Navrhoval bych přibližně rok 2002.

Unijní členství nám spoustu přineslo. Včetně iniciativ, které zemi posunuly hodně dopředu a k jakým bychom se sami možná nedokopali. Můj vlastní obor promptně dodá kvanta příkladů. Exhalace síry do vzduchu jsou poloviční, recyklace odpadků pětinásobná, řeky čistší a ochrana přírody propracovanější. Jenomže kromě pravidel se proměnil také způsob, jakým o nich mluvíme.

Je to slyšet v řeči parlamentních politiků, vládních úředníků, kapitánů průmyslu a – kupodivu – ledaskdy i neziskových organizací. Ambicí, ke které se vztahujeme, jako by už nebylo zdraví nebo lepší život, ale dodržení evropských návrhů a požadavků. Plníme je? A postihnou nás, když je nesplníme? Dobře se to dá vidět na aktuálním rozhodování, kolik své energie bude Česko vyrábět z obnovitelných zdrojů. Asi bychom měli promyslet národní plán, k čemu novou energetiku použijeme. Jak nejlépe solární panely, větrné elektrárny nebo obecní výtopny na biomasu včleníme do české ekonomiky, co by stály a kolik jimi nahradíme fosilních paliv? Úsilí státu se však viditelně upíná jinam: k vyplnění povinných formulářů a nalezení nejnižšího čísla, které ještě v Bruselu projde.

Přestali jsme chtít a začali splňovat. Prvopočátek bude kdesi v dobách legislativní smršti, jak ministři v kabinetu Miloše Zemana říkali ujednocování tuzemských zákonů s unijním právem. Úsilí jsme tehdy začali měřit…