Až naprší a neuschne

Horké letní slunce se opírá do plechové střechy. V hale pod ní pracují dělníci a vypadají zmoženě, je tu vedro a dusno. Ve vedlejší hale další parta svařuje plechy – a ačkoli klimatizace má šestkrát nižší výkon než ve vedlejší budově, je tu příjemně. Nic nenasvědčuje tomu, že venku padají teplotní rekordy. Zevnitř jsou si obě haly víceméně podobné. Zásadní rozdíl je ale zvenku.

Stará budova má fasádu z plechu. Novou porůstá tráva, kvetou na ní chrpy, létají včely, vypadá to jako louka – jen svislá. Také střecha je pokrytá rostlinami. Plazí se tu suchomilné rozchodníky, které snesou vysoké teploty; momentálně je tu 38 stupňů. Je to stavba-experiment, všude jsou teplotní čidla. I na sousední střeše z plechu, kde teploměr ukazuje sedmdesátku. „A to už je sakra rozdíl,“ říká vítězně Libor Musil.

Šéf a zakladatel firmy LIKO-S sedí v místnosti pod zelenou střechou, pije zelenou okurkovou limonádu a vysvětluje svou zelenou vizi: „Baráky, které se staví teď, jsou jako obrovské radiátory. Vyzařují teplo a přispívají k oteplování planety. Musíme něco změnit, nebo tady brzy bude poušť,“ varuje podnikatel. Další zelenou skleničku drží Zdeněk Fránek, který halu navrhl. Platí v českém prostředí za architekta, který uvažuje dopředu: „Mě vždycky štvalo, že stavění jde proti přírodě. Je nejvyšší čas to změnit, nebo příroda řekne dost.“

…