Peklo (nejen) střídavé péče

Uplynul rok a kousek od vydání románu Petry Hůlové nazvaného Stručné dějiny Hnutí (viz Respekt 20/2018) a autorka zveřejnila další prózu, bezmála třísetstránkový román Zlodějka mýho táty. Mezitím stihla napsat divadelní adaptaci Dějin, kterou s rozporuplným ohlasem uvedla Městská divadla pražská v koprodukci s činohrami státních divadel v Norimberku a ve Stuttgartu.

Loňská a letošní autorčina próza mají už navenek několik styčných bodů. Opět se nacházíme v nedaleké, ovšem blíže neurčené budoucnosti, znovu lze hovořit o dystopickém charakteru vyprávění, zase jsou určité rysy naší přítomnosti zveličeny, i když všemožných vypouklin nalezneme méně než ve Stručných dějinách Hnutí, které mírou vyhrocení můžeme řadit někam k Příběhu služebnice Margaret Atwood.

V loňském textu Hůlová načrtla českou společnost a krajinu ve fázi, kdy pracovnice Institutu Hnutí udatně bojují se „starosvětem“, v němž ještě záleží na vzhledu. Tato organizace v příslušných zařízeních převychovává hlavně muže, ale také ženy, kteří a které nechápou, že na člověku je hlavní duše. Ve Zlodějce mýho táty je hlavním dějištěm Praha, zemi sužují tropická vedra, benzinová a naftová auta jsou už minulostí, namísto starých domů, když doslouží, se budují datová centra. Převážná většina dětí nosí korzety, protože jejich těla se bortí kvůli věčnému „paření“ počítačových her. Když mají ve škole psát písemku, jsou jim podávány tablety na koncentraci.

Nezvladatelný Miky

…