Dopis z Niamey

Při svém posledním návratu do Niamey jsem při pohledu na nový terminál chvíli nevěděla, jestli jsem si nespletla let a nevystoupila omylem v Dubaji. Donedávna potemnělá a ošuntělá příletová hala září novotou, poblikávající halogenky nahradilo příjemné bodové stropní osvětlení, zavazadlové pásy dávno znehybnělé nánosy prachu a písku opět za jemného vrčení přivážejí kufry cestujících. Dokonce i upocení portýři mají čisté uniformy. Nové letiště patří spolu s pětihvězdičkovým hotelem Radisson Blu a několikahektarovým (pravda ještě stále rozestavěným) polyvalentním konferenčním střediskem Mahátmy Gándhího k novinkám, jež si nigerské hlavní město dopřálo pro důstojné uspořádání mimořádného pětidenního summitu Africké unie, události na zdejší urbanistické podmínky poněkud naddimenzované.

Dnes dvoumilionové Niamey je na africké poměry titěrná metropole. Původně rybářská osada, která měla ještě koncem šedesátých let nějakých 30 tisíc obyvatel, se hlavním městem stala jen proto, že díky své poloze má, na rozdíl od historických center Agadezu nebo Zinderu, dostatečné zásoby vody. Doteď je však velká část dopravních komunikací nevyasfaltovaná a ulice většinou nenesou jména. Já například bydlím ve „třetí ulici doleva od benzinky Total naproti guvernorátu, druhá brána vpravo“.

Svolat pět desítek hlav afrických států do Niamey je proto – když to jen trochu přeženu – asi jako zorganizovat zasedání Evropské rady v Kardašově Řečici. Ovšem s tím rozdílem, že v okolí Kardašovy Řečice…