Dopis vnoučeti

„Rozeznat špatnost není jednoduché, ale je nezbytné rozeznat ji dřív, než přeroste ve zlo. Nemohu se zbavit pocitu, že v tomhle směru jsem ve svém životě neobstála tak, jak jsem mohla. Chytala jsem se světlých stránek a temná tušení jsem měla tendenci zahánět do ještě větší tmy. Prosím, vyvaruj se toho. Jakmile ti rozum a svědomí velí nekývat na souhlas, tak nekývej,“ stojí roztřeseným písmem v jednom psaní.

Před třemi lety oslovila psycholožka Elżbieta Dryll z Varšavské univerzity seniory po celém Polsku s prosbou, zda by mohli napsat otevřený dopis svým vnoučatům. Reagovala tak na skutečnost, která je trápí – tradiční několikagenerační rodiny se rozpadly, nežijí pospolu, mezi prarodiči a vnoučaty narůstá fyzická i mentální vzdálenost. Staří lidé se cítí osaměle a zbytečně. A přitom mají tolik co říct. Kdysi se tomu říkalo moudrost stáří, které potomci dychtivě naslouchali. Dnes se rodinná komunikace často smrskla na starost o nákup či televizní program. To však seniorům k pocitu sounáležitosti nestačí a nejmladším členům rodiny zas těžko přiblíží rodinnou historii.

Polskou vědkyni také zajímalo, jak narušení rodinných vazeb vnímají a formulují senioři v zahraničí. Přizvala proto k projektu i univerzitní pracoviště sousedních zemí, v Česku Fakultu humanitních studií UK, kde se o mezigenerační korespondenci stará spisovatelka a novinářka Judita Matyášová. Ta teď k psaní vybízí kohokoli nad šedesát let, kdo má odvahu podělit se o svou klíčovou životní…