Už přicházejí

Když evropští lídři po třech bezvýchodných dnech oznámili, že se shodli na jménech dvou žen, jež by se mohly ujmout vlády nad nejmocnějšími institucemi Unie, zvedla se vlna euforie. Agentura Reuters psala o „zlomu“, Němci reportovali o „ženské síle“ na vrcholu mocenské pyramidy v Evropě a francouzská média anoncovala pokoření nové kóty „superženami“. Dokonce i nejkonzervativnější francouzský deník La Croix v komentáři vyzdvihl hlavně to, že vrcholné funkce Unie obsadí ženy. „Samozřejmě, dvě nominace statisticky změní jen málo. Ale vyšlou důležitý signál,“ napsal list.

V dějinách evropských institucí jde bezesporu o milník. Jak Evropskou komisi, tak Evropskou centrální banku ženy dosud nevedly. Ani autoři těch nejnadšenějších titulků však neuvedli, proč Ursula von der Leyen a Christine Lagarde přinesou revoluci do dosavadní vlády nad Evropou, necháme-li stranou samo genderové prvenství. Lze tedy vůbec čekat cosi jako revoluci? A pokud ano, v čem by měla spočívat?

Vydržela a vyhrála

Nejdále zašla americká komentátorka deníku Financial Times, která v týden starém textu píše, že nominovaná šéfka Evropské komise a příští guvernérka Evropské centrální banky jsou příznakem „blížící se globální změny“. „Ženská síla je ekonomikou budoucnosti. Profese, kterým dominují ženy, jsou méně ohrožené robotizací než ty, jimž vládnou muži,“ argumentuje Rana Foroohar a pokračuje: „Ženy budou tvořit základ zítřejšího hospodářského růstu. Přizpůsobí se jim trhy, investoři, politika.…