Neodolatelné kouzlo izolace

Ranní směno: zdař Bůh!“ zvolá průvodce Tomáš Malý a skupinka turistů v černých holínkách, zelených pláštěnkách a žlutých helmách kráčí po placatých kamenech sesbíraných z okolního lesa do ústí štoly. Návštěvníci mlčí. Slyšet je jen čvachtání nohou v kalužích a kapky, které se uvolňují ze stropu chodby. Teplota klesá k sedmi stupňům, vzduch je vlhký a dokonale čerstvý. Jsme uprostřed krušnohorských smrkových porostů, na okraji osady Zlatý Kopec, kterou během silnějších zim sníh odřízne od okolního světa.

Štola nazvaná Johannes původně sloužila k odvodnění dolu, v němž se od počátku 16. století až do 19. století těžily cín, měď a železná ruda. Měří asi 250 metrů a je začátkem podzemního labyrintu chodeb a komor. „Horníci pracovali ve dvacetičlenných skupinách, směny trvaly osm hodin, chlapci tu fárali často od svých dvanácti let,“ vypráví Tomáš Malý, vystudovaný geolog. Do skal kutali jen za pomoci želízka a mlátku, během jedné směny se horník posunul o dva až tři centimetry.

Vrcholem dvouhodinové prohlídky je vstup do šedesát metrů dlouhé, dvacet metrů a místy osmnáct metrů vysoké komory. Trvalo déle než dvě stě let, než ji krušnohorští horníci vytěžili. Z obřího prostoru do všech stran, směrem do stropu i hlouběji do země vedou další chodby. „Nejkrásnější je to tady během jarního tání nebo po silných deštích, kdy pramínky vody protékají puklinami v horninách. Vypnete čelovku a…