Všechno je jen o lidech

„Jsi nervózní?“ „Ne, moc ne…“ Je vidět, jak moc se potím? Opravdu nemám trému. Jen je tu asi tak 40 stupňů a žádná klimoška. Co byste taky chtěli od závěrečné akademie a zároveň rozlučky s deváťáky státní školy? „A ty, Marku? Jsi nervózní?“ „Ne, ale je mi strašný vedro… To vážně nemohli pronajmout sál s klimatizací?“ komentuje to můj spolumoderátor.

„Dámy a pánové, žáci a rodiče, učitelé…“ Už stojím na pódiu a uvádím jedno číslo za druhým. Neklimatizované prostory městského kulturního domu kompenzují zajímavé dovednosti žáků školy. Převlékám se do pohodlnějšího oblečení a jdu se svou třídou předvést, co jsme si zvládli nacvičit. Zatímco béčko a céčko se vesměs rozhodly pro retro tanec, my sázíme na aktuální singly. To se vyplatilo. Živým důkazem je toho můj bratr, který mě na chodbě kulturáku odchytí a uznale mě poplácá po rameni. (Což rozhodně není běžné.)

Než přijde na předávání kytek učitelům a vedení školy, objevím se na pódiu ještě mockrát a s každým uvedením nového čísla jsem zpocenější a zpocenější. Když už se ale opravdu blížíme ke konci celého programu, objeví se konečně spolužačky a zároveň kamarádky ze třídy s pugéty v rukou. Všichni nastoupíme na pódium.

Jedna ze studentek pronáší řeč a děkuje škole za to, jak nás vychovala, a za „rodinné prostředí“ (což se v praxi projevuje nefunkčním nábytkem). V tu chvíli už začínají všichni brečet. Ale já se svou kamarádkou máme tváře mokré pouze od potu, takže za chvíli jsme z legrace korunovány přezdívkou zrůdy, co nemají city. Z čehož si absolutně nic nedělám. Vím, že mě mají rádi a já je taky. Kdyby do téhle školy nechodili lidé, jako jsou mí sarkastičtí kamarádi, nenáviděla bych to tu, ale takhle? Slzy, které se mi na tvářích stále neráčily objevit, už asi můžu vysvětlit jen poruchou slzných kanálků – je mi fakt smutno.

Sedím na gauči.  S bráchou (který si to u mě vyžehlil tím poplácáním po rameni) se koukáme na naši milovanou klasiku Muži v černém. Když klíče v zámku znovu zarachotí a domů přijde mamka i se svým přítelem, s Fildou se tak nějak automaticky klidíme pryč a přesouváme se ke mně do pokoje, kde film rozjíždíme na mém notebooku. (Což rozhodně není běžné.)

V pokoji už jsem sama. Film se nám sekl a mamka se odjela koupat. Brácha se zase přesunul do kuchyně a já rozjela jiný film. Tentokrát nějaký slaďák z Netflixu. Což byla chyba. Aniž bych chtěla, napojila jsem se okamžitě na situaci hlavní postavy a chvíli nato už jsem málem dostala záchvat paniky. Beru si klíče, knihu Teorie podivnosti a mizím ven.

Když otevřu venkovní dveře, přemýšlím nad návratem do pokoje. Ale překonám se a i v tom šíleném vedru vyrážím bosa na nábřeží, kde se uvelebím na nejméně špinavé lavičce a snažím se všechny myšlenky přebít čtením.

Nemá to smysl. Myslím na svého kluka a na to, že už s ním být nechci.

V hlavě si přehrávám monolog, který mu hodlám přednést: „Víš, chtěla bych se rozejít, protože…“ Protože proč? Co je ten slovy vysvětlitelný důvod?

Chci se rozejít, protože si se mnou nechce povídat o vesmíru, protože nerozumí čtvrté dimenzi a možná proto, že nedokáže dost dobře slovy popsat, co se v něm děje. Protože si nejsem jistá, že rozumí objetí dítěte, protože nechápe, že je to ta největší nálož lásky, kterou může kdy dostat.

Právě proto se s ním chci rozejít.

A taky rozejdu.

Gréta Formánková,živá bytost