Když se svět vzepře

V komentářích a kritikách z progresivního a liberálního konce mediálního spektra lze v posledních letech až otravně často narazit na „privilegovaného bílého heterosexuála“. Tento slaměný panák je pohodlným maskotem patriar-

chátu, rasismu a kapitalismu zároveň, a proto původcem téměř všeho zla, jenž se fackuje o mnoho lépe a snadněji než konkrétní lidé, fakta a argumenty. Po nějaké chvíli se nicméně každý strašák unaví, formulace ztratí říz a zůstane po ní jen argumentační díra.

Romány možná nejslavnějšího francouzského spisovatele a enfant terrible francouzské kultury Michela Houellebecqa představují v tomto ohledu značnou výzvu: jejich protagonisty jsou v zásadě jen cyničtí a zahořklí běloši z vyššího patra společnosti, kteří na jedné ruce počítají neuspokojivé vztahy a téměř až pornografické soulože a na té druhé zaznamenávají drahé, zvláště pak gastronomické požitky. V Houellebecqově próze ale nikdy nešlo o jedno ani druhé. Už od románového debutu Rozšíření bitevního pole si Houellebecq udělal jméno coby jakýsi literární sociolog a diagnostik společnosti postmoderního Západu se vším jeho odcizením, únavou z ironického odstupu, narcismem, technologizovaným státem, zkornatělými institucemi a neschopností navázat vztah, nebo dokonce najít lásku.

Románová koncepce „cynický antihrdina glosuje“ je sice na hony vzdálená novátorství a spisovatelské invenci, Houellebecq ji však vždy dokázal vyplnit originální zápletkou, břitkými větami a sžíravou kritikou:…